Tento pátek se do Prahy vracejí New Model Army, britská postpunková kapela, na kterou asi nejvíc sedí obnošený přívlastek „kultovní“. Představí loňskou desku Today Is a Good Day a „oslaví“ bezmála tři dekády své existence. Znám fanoušky, pro které je to jasná událost sezony; ostatně jsem jedním z nich. A protože jsem s nadcházejícím koncertem, s muzikou New Model Army obecně a s některými skladbami zvlášť dost silně citově svázaná, psala jsem o víkendu několik osobních „pojednání“ o některých jejich deskách. Jednou z nich byla Thunder and Consolation (1989), jíž se ve své době říkalo „London Calling postpunkové generace“. Je to docela přesné, i když jsem v této konkrétní době nacvičovala coby poslední předrevoluční prvňák spartakiádu. A nejméně dalších patnáct let jsem nedokázala ocenit ani samotnou London Calling, natož abych ji dokázala s něčím srovnávat...
V té pozvánce jsem mj. psala, že - optikou dneška - neznám moc hitovějších a tak silných a vyrovnaných desek, jako je Thunder and Consolation. Každá z deseti skladeb je jasnou hymnou, a když jsem je teď znovu poslouchala, nemohla jsem se odtrhnout - od žádné z nich. Na každou mám nějakou konkrétní vzpomínku: ať už z loňského prosincového koncertu v Londýně, kde jsem to nadšení sdílela se třemi tisícovkami lidí, kteří si - jistě ne náhodou - říkají „rodina“, nebo ze čtyři roky starého pražského vystoupení v Lucerna Music Baru, kde jsem New Model Army - mezi pár desítkami cizinců - viděla poprvé naživo. Jestli si ale na některou vzpomenu jako první, je to Ballad of Bodmin Pill, a to z konkrétního, třebaže banálního důvodu: protáhlé britské „a“ ve slově „dance“ v refrénu „How we all dance with this fire/ ’Cos it’s all that we know...“. Sexy britská výslovnost. Jo, jsem jenom ženská.
