Skončí spoluzakladatel serveru WikiLeaks.org Julian Assange jako špión, zrádce, sexuální zvrhlík či jako terorista? To se brzo ukáže. Assangeův pozoruhodný životní příběh by ale neměl zastínit dění okolo samotného projektu. Je totiž celkem jasné, co Assangeovy pohrobky z WikiLeaks kromě najmutí dobrého právníka pro šéfa v nejbližší době čeká. Musí bezpodmínečně najít nový zdroj financování svého bezhlavého boje za maximální transparentnost vládních institucí. Hlavní zdroj příjmů – malé sumy poukazované příznivci projektu prostřednictvím internetu – se totiž zadrhl. Náklady na právníky a neustálé přesouvání serverů naopak raketově rostou. Co dělat?
Je dobré připomenout, že už v lednu Assange avizoval přechod WikiLeaks na regionálně zaměřené aukce balíků dokumentů či možnost nabídky předplatného médiím a dalším institucím k zaheslovanému obsahu. Etické problémy okolo spolupráce tradičních médií s WikiLeaks při nynějším úniku amerických diplomatických depeší by pak byly ničím proti nové nabídce: Platit za kradené dokumenty, nebo to zásadově odmítnout a přijít o sólokapra? Cháveze se prodat ještě nepovedlo Ekonomicky jsou WikiLeaks pravděpodobně na dně. O víkendu online platební systém PayPal zrušil WikiLeaks účet. Tím server přišel o hlavní zdroj příjmů do svého asi 200tisícového dolarového ročního rozpočtu. Ve Švýcarsku obstavili Assangeovi konto. Málo se ví, že ještě nedávno korporace AP, Los Angeles Times a The National Newspaper Association půjčovaly WikiLeaks právníky, aby bojovali za svobodu projevu. Po iráckých únicích a amerických diplomatických depeších je ale prakticky vyloučené, že by jakákoliv velká mediální společnost chtěla mít s volnomyšlenkáři ještě cokoliv společného. A pokud máme věřit čtveřici médií, která dostala exkluzivní přístup k obsahu diplomatických depeší (páté médium New York Times získalo dokumenty až prostřednictvím britského Guardianu), za výsadní práva se Assangeovi nic neplatilo. Odkud tedy brát na provoz?
Assange vidí cestu v aukcích. Už jednou to dokonce vyzkoušel. Když získal 7000 e-mailů od spolupracovníka Huga Cháveze, vyhlásil v roce 2008 aukci. Skončilo to neúspěchem, Assange mluvil o „logistické noční můře“. Novináři chtěli vidět předem, co je v dokumentech, navíc nechtěli podepisovat závazek mlčenlivosti. Assange ale na projekt zcela nezanevřel. Pokud by se úniky nenabízely po jednotlivých dokumentech, ale po celém balíku regionálně relevantních dat, už by se náklady na organizaci vrátily. Tím by se ovšem mnohem více novinářů než nyní muselo zamýšlet, jak dalece s WikiLeaks spolupracovat. Dobře řízená spolupráce Pokud by Assange či jakýkoliv jeho nástupce v boji za bezohlednou transparentnost začal uskutečňovat tuto formu aukcí (nebo nabízet časově omezený přístup k zaheslovanému serveru), dostal by se na úroveň nechvalně známého šmelináře s daty tisíců držitelů účtů u lichtenštejnských bank, který před třemi lety tento disk nabízel různým vládám.
Assangeovi by ale v takové společnosti asi nevadilo být.
Připomeňme, že šmelinář s daty klientů byl totiž nakonec královsky odměněn penězi německých daňových poplatníků, když se vláda v Berlíně rozhodla data koupit. Je proto nepravděpodobné, že by v případě nabídky úniků nabízených WikiLeaks nikdo po lákavé nabídce nesáhl. A to ať už nějaké médium z vlastní vůle, nebo na popud vlády země, kterou by mohly dokumenty ohrozit, a chtěla by je proto v zájmu národní bezpečnosti vidět jako první.
Ano, vize médií kupujících ve velkém kradené údaje se nyní jeví jako těžko představitelná. Ale už nynější dění okolo amerických depeší porušilo mnoho dosavadních etických standardů novinářů. V příloze LN Orientace z minulé soboty se problémem chování velkých médií zabýval poradce pro otevřenost veřejné správy a ochranu soukromí Oldřich Kužílek a věc rozřešil tím, že „média mají plné právo o tom všem informovat“. Novinář Miloš Čermák dodal, že „média se v takovémhle případě stejně jako teď New York Times nebo Guardian zaštítí veřejným zájmem“. Věc ale přece není tak úplně jasná. Bez „ztráty kytičky“ z celé kauzy vyšly jen CNN a Wall Street Journal, které podle Washington Postu odmítly podepsat závazek mlčenlivosti pod hrozbou smluvní pokuty 100 tisíc dolarů (ne náhodou stejný problém neochoty médií zavázat se k mlčenlivosti obskurnímu serveru zmiňuje Assange už u venezuelské dražby).
Ostatní média ale nějak s WikiLeaks spolupracovala, žádné pouze data nepřejímalo. Média poskytla dohromady na 120 novinářů na prohledávání dokumentů, jejich selekci a upozorňování na citlivá místa. New York Times zase fungovaly jako spojka na americkou administrativu. Americký velvyslanec v Británii se s Assangem sice oficiálně odmítl o kradených materiálech bavit, ale přes Timesy se nakonec depeše k vládě dostaly a ta je opoznámkovala a média pak prý přání administrativy většinou respektovala. Assange tedy zatáhl média i americkou vládu do kauzy mnohem více, než se na první pohled zdá. WikiLeaks zjevně nemají obavy, že by nedokázaly tradiční média do své hry ponořit ještě více. Realizací nápadu s aukcemi či předplatným ze sebe sice udělá prachsprostého překupníka citlivých dat, zajistí ale svému životnímu dílu financování a zároveň zájem médií.
Když ne Assange, tak jeho klony Je možné, že projekt WikiLeaks se bez svého hlavního gurua zhroutí. To ale neznamená, že o pár měsíců později stejně někdo nevyhlásí Assangem navrhovanou aukci citlivých dat. WikiLeaks je sice nejznámějším „práskačským“ webem, nikoli ale zdaleka jediným. Stejně radikální transparentnost požaduje v našem středoevropském prostoru například německá verze WikiLeaks pod vedením Daniela Domscheit-Berga. Česká pirátská strana zase chystá PirateLeaks.
Je vlastně nepodstatné, kdo vyhlásí středoevropskou aukci balíku dokumentů, kde hlavním lákadlem mohou být – fabulujme – třeba zprávy polské výzvědné služby o ruských zájmech v regionu. Je jedno, zda to bude Assange či někdo jiný. Není ale jedno, zda a jak by na takovou nabídku zareagovala středoevropská média a vlády.
***
Pokud by se úniky nenabízely po jednotlivých dokumentech, ale po celém balíku regionálně relevantních dat, už by se náklady na organizaci vrátily
O autorovi| DAVID KLIMEŠ, novinář
