* LN Češi si nedávno připomněli 40. výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy. Jak tehdy tuto událost vnímali lidé na Západě?
Jako velkou porážku jedné velké naděje. Československo tehdy hledalo třetí cestu k socialismu, který by nebyl socialismem reálným. Probíhal tu pokus vytvořit novou společnost. A přesně o to usilovalo hnutí osmašedesátníků na Západě.
* LN V čem tedy byli českoslovenští osmašedesátníci podobní osmašedesátníkům na Západě?
Všichni si přáli demokracii, ve které by občané mohli více spolurozhodovat o svých životech i věcech veřejných. Na Západě se do čela tohoto hnutí postavila tak zvaná Nová levice, která se oddělila od tamních socialistických a komunistických stran, a na politickém spektru se usídlila ještě více nalevo. Její představitelé kritizovali nedostatečné reformy západoevropských levicových stran, zároveň ale odsuzovali stalinismus. Nová levice hledala novou cestu k socialismu. Nešlo jí ani tak o převzetí moci, jako spíš o změnu autoritářských a hierarchických struktur ve státě i ve společnosti. Změnit se měly vztahy mezi rodiči a dětmi, učiteli a žáky, stejně jako vztahy na pracovištích. Všichni měli diskutovat a spolurozhodovat.
* LN Jak vypadalo takové spolurozhodování v praxi?
Výsledkem byly nekonečné debaty. Například v divadlech si sedli společně režiséři, osvětlovači a herci a rovnocenně diskutovali o tom, jak se bude dělat divadlo. Podobně to vypadalo třeba v redakcích novin. A pokud se příslušníkům Nové levice nepodařilo dosáhnout změny mocenských vztahů pomocí diskusí, tak neváhali obsazovat nejrůznější budovy a instituce. A právě v pražském jaru vidím paralely. Například manifest Dva tisíce slov nebo Klub angažovaných nestraníků - to bylo občanské hnutí, jehož představitelé chtěli vzít politiku do vlastních rukou. Chtěli se občansky angažovat, a především debatovat o problémech.
* LN Rozdíly mezi oběma hnutími ale přece jen byly.
Ano, v Praze byly reformy zaváděny úzkou skupinou lidí v komunistické straně. Naopak Nová levice na Západě byla z komunistických i sociálně demokratických stran většinou vyloučena, nebo se s nimi sama rozešla. Nadále se však držela marxismu. Různě ho revidovala, pokoušela se například o jeho spojení s psychoanalýzou a velmi se snažila odpoutat od dogmat. Ale zůstala marxismu věrná. Navazovala přitom na německé marxisty dvacátých let dvacátého století. Když v březnu 1968 přijel do Prahy západoněmecký studentský vůdce Rudi Dutschke, narazil proto při setkání s československými studenty na zásadní nepochopení. Studenti nerozuměli jemu, on nechápal je.
* LN Bylo to ale opravdu jen nepochopení pojmů, co dělilo hnutí na obou stranách železné opony?
Myslím, že čeští osmašedesátníci vůbec nechápali, proč byli studenti na Západě tak kritičtí vůči svým vládám a USA a proč protestovali proti válce ve Vietnamu. Východoevropské komunistické strany válku ve Vietnamu přece také odmítly, tak proč by proti ní měli ještě demonstrovat českoslovenští osmašedesátníci?
* LN V Německu se dodnes debatuje o tom, čeho hnutí roku 1968 dosáhlo. Byl to úspěch? Pronikli jeho představitelé do politických institucí, jak by mohl dokládat příklad bývalého ministra zahraničí Joschky Fischera? Anebo to byli „chaotici“, kteří uměli jen diskutovat o revoluci?
Osmašedesátníkům se dnes připisuje kdeco. Ale spíše než politický systém změnilo hnutí roku 1968 myšlení lidí ve společnosti. Mnozí Němci odmítli autority, hierarchii a byrokracii. A to podle mě v dlouhodobém horizontu změnilo i politické instituce. Změnilo se totiž myšlení lidí, kteří v nich pracovali - ať už šlo o soudce nebo učitele. S touto změnou v hlavách lidí souvisí i jejich větší angažovanost v politice. Lidé se začali sdružovat a vytvářet občanská sdružení, protože začali cítit větší zodpovědnost za věci veřejné. Vznikla tak hnutí za práva žen a homosexuálů, ekologické iniciativy a mnoho dalšího. To jsou důsledky roku 1968.
* LN V roce 1968 protestovali lidé nejen v západní Evropě, ale také v USA, Mexiku nebo Československu. Můžeme takovou globální vlnu revolucí očekávat i na začátku 21. století?
Hnutí roku 1968 vůbec nikdo nečekal. Přišlo jako blesk z čistého nebe. Taková sociální hnutí se mohou zmobilizovat kdykoliv. K tomu není zapotřebí žádná krize. Například ve Francii v roce 1968 rozhodně nepanovala žádná krize -a přesto tam došlo k největší generální stávce v historii země. Problém je ale v tom, že každé hnutí potřebuje nějakou vizi. Ale postmoderní myšlení vidí v představách o změně společnosti utopie a považuje je za totalitaristické. Krize, ve které se momentálně Německo nachází, je ale každopádně větší, než byla v roce 1968. Po stránce ekonomické i politické. A přesto panuje klid. To je divné.
