LIMA/PRAHA Peru se naposledy dostalo do centra pozornosti světových médií koncem minulého týdne. O pozdvižení se postarala špionážní aféra, jejíž protagonista údajně špehoval pro Chile. Přestože se bezprostředně neprokázalo, jestli dotyčný důstojník sloužící u peruánského letectva skutečně špehoval, samotná zpráva měla v Peru výbušný efekt.
Prezident Alan García, který tou dobou pobýval na summitu v Singapuru, okamžitě zrušil naplánovanou schůzku s chilskou prezidentskou Michelle Bacheletovou a novinářům řekl, že jde o „útok na peruánskou suverenitu“. Peruánci mají dost svých starostí, ale když jde o Chile, tak jdou stranou. Jižní soused je rival, se kterým vedou letité spory – nejvážnější z nich se týkají území, které Chilané získali ve válce koncem 19. století (přestože jde o více než dvě stě let starou záležitost, Peruánci kvůli ní ještě loni podávali stížnost k Mezinárodnímu soudnímu dvoru).
Víc než čtvrtina lidí žije v bídě Peru patří dík dědictví Inků k nejznámějším a nejvyhledávanějším zemím na kontinentu. Bez nadsázky disponuje ohromným potenciálem, ale nedokáže z něj dostatečně těžit.
Pravdou je, že země v uplynulých letech řešila vážnější problémy než jen to, jak přitáhnout turisty nebo zvednout export. Tím nejpalčivějším byli rebelové z komunistické Světlé stezky, před kterými si v 70. letech nebyl nikdo jistý. Éra tyranie bombových útoků a atentátů skončila začátkem 90. let s nástupem prezidenta Alberta Fujimoriho, který Světlou stezku tvrdě potřel.
Do Peru začali znovu hromadně proudit turisté, hlavně ze Spojených států (koneckonců, byl to právě Američan Hiram Bingham, kdo Peru prokázal největší službu tím, že z džungle doslova vysekal jeho největší atrakci Machu Picchu). Země se zvedla, a když v roce 2001 nahradil Fujimoriho ekonom Alejandro Toledo, vypadalo to, že se blýská na lepší časy.
Ekonomické statistiky jsou ale zavádějící. Víc než 36 procent peruánské populace dnes žije na hranici chudoby (12 procent dokonce pod ní). Nejvíc takových lidí přežívá na vesnicích v Andách, a to dík lístkům koky – oni sami je jen suší a žvýkají, ale přebytek úrody prodávají překupníkům na výrobu kokainu. Vláda se situaci v nejchudších částech země snaží řešit těžbou nebo stavbou přehrad a vodních elektráren. Ne všude jsou ale ložiska ropy, plynu nebo nerostů. A tam, kde jsou, naráží dost často na odpor, jako se to stalo letos v červnu na severu země, kde při nepokojích kvůli záborům půdy na těžbu zemřelo víc než deset lidí.
Značná část populace dnes žije z turistického ruchu. Machu Picchu není jedinou atrakcí, turisty táhne i jezero Titicaca nebo obří obrazce v poušti poblíž Nazky. Problém je v tom, že neexistuje jednotná strategie a úroveň služeb spíš upadá než roste (turistům se běžně podstrkují falešné peníze atd.).
Dnešní situaci země poměrně výstižně charakterizuje jiný letitý spor s Chile: zdánlivě banální hádka o to, kdo má právo užívat slovo „pisco“. Pisco je vinná kořalka, čím dál populárnější nejen v Jižní Americe – dnes už zavedená značka s velkým potenciálem. Experti se shodli na tom, že má stejně jako ceviche (další vyhlášená specialita, ale tentokrát gastronomická) původ v Peru. Chilané se ale piska obratně ujali a vyvážejí je do řady zemí světa. Peruánci dodnes nedokážou využít toho, že je jejich pisco kvalitnější. Místo toho, aby se chovali jako obchodníci, snaží se u mezinárodních soudů prosadit, aby Chilané přišli o právo říkat své vinné kořalce pisco. Zkrátka další příklad promarněného potenciálu...
***
Peru
Slavné, ale chudé Současný peruánský prezident Alan García je u moci od roku 2006. Vládu vede premiér Carlos Ferrero Costa. V zemi, kterou proslavili Inkové, žije na 28 milionů lidí, z toho více než 36 procent na hranici chudoby (více než 12 procent dokonce pod ní).
