Pak jsem ji potřeboval k tomu, abych tuto novou a překvapivou situaci vůbec přežil a začal se v ní orientovat.
To je ovšem naposledy, kdy jsem potřeboval ženu v silném smyslu slova, tedy jako nutnou podmínku života. A bylo to také naposled, co jsem ženu vnímal pouze v jednotném čísle.
Dalo by se čekat, že po uplynutí dětského věku se od žen budeme distancovat. Je to však právě naopak. Proč? Ano, určitý rozdíl zde je...
Můj spolužák Luboš Dvořák nosil kdysi ve třetí třídě na tělocvik tričko, na němž se dvě nakreslené identické děti dívají navzájem do kalhotek. Jedno dítě při tom poznamenává: „Ano, určitý rozdíl zde je.“ A právě tato nepřekročitelná diference v možnostech a nemožnostech těla nás muže vychyluje z psychické rovnováhy a vzbuzuje touhu po ženách. (K níž jistě přispívá i skutečnost, že ženy nám voní a jsou příjemné na omak.)
To že muži většinou žijí se ženami, není ovšem jenom biologický program určený k plození potomků, ale také sociální zvyklost, něco jako jízda v pravé části vozovky nebo slavení narozenin. Děláme to prostě proto, že to dělají ostatní, a tomuto společenskému tlaku je těžké (a možná i nerozumné) vzdorovat. I když je možné představit si také jiný život.
Já jsem například ve vyšším oddělení mateřské školky jednou dospěl k závěru, že bych velmi rád žil a bydlel se svými skvělými kamarády. Již tehdy mi však tento nápad kazilo tušení, že to asi nebude snadné, možná dokonce neproveditelné. A taky že jo.
Postupem času totiž drtivá většina mužů získá dojem, že k dosažení životního štěstí nutně potřebuje ženy. Romantická láska, která nás učiní navždy šťastnými, je však mýtus. Pokud jde o štěstí a dobrý život, nenabízejí ženy totiž v zásadě o nic více (a také o nic méně) než ostatní lidé – ať už jde o tělesnou slast, přátelství, finanční podporu, společenský život či duchovní inspiraci.
Dámy ať se nyní neurážejí, neboť toto možná neuctivé tvrzení dokazuje jedině to, že o ženách ani jiných lidech zkrátka nelze smysluplně uvažovat v kategorii účelu. Ptát se, k čemu nám jsou, nebo proč a zda je potřebujeme, je z gruntu chybné. Redukování vztahu mezi muži a ženami na pouhý prostředek k dosažení svého vlastního štěstí (a děje se tak oboustranně) totiž obvykle předznamenává konec vztahu. Názorně se to projevuje ve vzájemných výčitkách: „Máš mě jenom na sex!“, „Chodíš se mnou jen kvůli prachům!“, „Já se ti starám o domácnost a ty mě vůbec neposloucháš!“ atd.
Ženy a lidé obecně nejsou totiž žádné prostředky k uspokojení našich potřeb, ale spíš něco jako roční období nebo krajina. Tedy něco, co nemusí být ani přehledné, ani příjemné, ale je to prostě tady a musíme se s tím vyrovnávat. Žena je pro muže exemplární druhý, tedy někdo, kdo je jako já, ale není já. Někdo, s kým můžeme mluvit, jehož pohled musíme opětovat, s kým můžeme vyjednávat a komu se můžeme bránit. Druhý, který nás přesahuje, který může být nesmírně obohacující, ale také nepohodlný. (Je mi jasné, že „druhý“ je mužského rodu, ale milejší je mi gramatický úzus než idiotská politická korektnost.)
V našem vztahu k ženám nejde ani tak o to, k čemu jsou, zda a proč je potřebujeme, a jestli by to nebylo lepší bez nich. Podstatná je možnost (a někdy nevybíravá nutnost) setkávání, přijímání, odmítání a vyjednávání, nalézání a hledání.
A takové hledání za to stojí, i kdyby se snad mělo ukázat, že tato cesta nikam nevede.
O autorovi| Petr Bílek, Autor je redaktorem časopisu Maxim
