Olga Sommerová (60), filmová dokumentaristka
Jako mladé naivní děvče jsem očekávala příjezd prince na bílém koni. Při tomto čekání jsem se neflákala, intenzivně jsem pracovala na své kariéře, byla jsem posedlá touhou sdělovat světu své názory skrze dokumentární filmy. Zároveň jsem toužila po dětech a manželství. Byla jsem bezpodmínečně rozhodnutá, že budu tvořit obojí – filmy i děti. Když už jsem děti měla, logicky z toho vyplynulo, že se musím angažovat ve věcech veřejných, a to nejen svými filmy.
Jako mnoho žen, zmanipulovaných pohádkou o Popelce, která věří, že jedině muž ji učiní šťastnou, jsem obdivně vzhlížela k mužům. Kolem mne samí muži, dva bratři, otec, kamarádi, milenci, kolegové, dva manželé. Teprve v pětatřiceti jsem pochopila, že mým osudem jsou ženy, jejich přátelství, solidarita, vzájemná podpora a útěcha. Zjistila jsem, že se mi lépe žije ve světě vlastního živočišného druhu, že si rozumíme beze slov, že se neobávám zrady, že můžu být sama sebou. Muži jsou ustrojeni k výkonu, ženy k životu, a proto se zákonitě vypracovaly v kvalitnější polovinu lidstva.
Muži můj život ovlivnili absolutně. Vděčím jim za inspiraci skrze jejich umělecké výkony a myšlenky několik staletí nazpět. Fascinují mě svými schopnostmi řešit vědecké a technické problémy všednodenního i světového rozměru. Obdivuju jejich fyzickou sílu, pokud zrovna nebijí ženy, děti a zvířata. Ženy můj život ovlivnily absolutně. Teprve se ženami jsem pochopila, kdo jsem. Nejdůležitější ženou mého života byla moje máma. Dala mi bezpodmínečnou přející lásku, vytyčila mravní zákony. O totéž jsem se pokoušela u svých dětí. Přátelský, podpůrný a přející vztah matky a dcery považuju za dar z nebes, vím, že není samozřejmý. Soutěživost mezi matkou a dcerou považuju za selhání matky. Podrazáckou konkurenci mezi ženami vidím jako překonaný harémový model, v němž se bojovalo o samečka. V ženské solidaritě ženy objeví nevídanou sílu a poznání. Ty, které ji nepoznaly, jsou ochuzené.
Mužským šovinismem se vyznačují slabí muži, kteří nechtějí přijít o své nezasloužené výsady. Mně už ale nepřekážejí, i proto, že jich radikálně ubylo.
Machos už nejsou v módě. Občas jsem ještě šokovaná, když hlasitě vykřikují patriarchální zkameněliny z řad intelektuálů. Nedávno v Lidovkách „novinářka“ Martin Weiss a „jazyková korektorka“ Ondřej Tuček zesměšňovali pedagogickou příručku pro korektní užívání českého jazyka, a to v případě přechylování profesí do ženského rodu. Psycholožky, advokátky, poslankyně, starostky psaným i mluveným pojmenováním své profese v ženském rodu dávají najevo, že tato povolání už dávno nejsou vyhrazená jen pro muže. Jazyk, jak známo, ovlivňuje myšlení společnosti, v tomto případě bezpodmínečnou nutnost rovných šancí mužů a žen. Myslela jsem si mylně, že doba, kdy byly lékařky oslovovány titulem paní doktor, zmizela v dávnověku.
Na mužích mi vadí, když opouštějí své manželky a děti, protože jako tokající samečci ztratí hlavu z půvabů a neopotřebovanosti mladé krasavice. Vím, že se to stane, hormony jsou mocné, ale co je odsouzeníhodné, když svou ženu, která s ním prožila třeba i chudá a těžká období, nechávají bez peněz, a navíc se přestanou stýkat s vlastními nebo nevlastními dětmi. Takhle vypadá zbabělost.
Na druhé straně obdivuju muže, kteří se domáhají kontaktů s dětmi, v nichž jim brání matka dětí, zaslepená pomstou. Jasně tím dává najevo, že pomstychtivost je silnější než láska k dětem, kterým bere otce. Tím, že se otcové nemohou dovolat zákona, třeba Úmluvy o právech dítěte, dává tato společnost najevo, že uvízla hluboko v totalitních praktikách, kdy děti byly chápány jako majetek a staly se jedním z nástrojů bratrovražedného boje. Svědčí to taky o našem nespravedlivém a nedospělém soudnictví, které porušuje lidská práva otců a dětí.
Po konci patriarchálního totalitního systému jsem si myslela, že demokracie a svoboda, která přinese svobodnou výměnu názorů a myšlenek, uvede do pohybu proces zrovnoprávňování žen. Prvních deset let se nedělo nic. Teprve od počátku nového století se začalo měnit společenské vědomí, a dokonce i legislativa. Jsem za to vděčná, ale přesto jsme my ženy nadále chudé příbuzné. Ve všem, v kariéře, v nedoceněném mateřství, v domácnosti, ve finanční odměně, v mocenských strukturách. Žijeme ve světě, který se tváří jako moderní, ale až po krk vězí ve starém patriarchálním modelu.
To, jak jsou hodnota a význam ženy ostudně a nespravedlivě nastaveny, se nejvíc projevuje ve veřejném životě. Všimněte si, že malé obce mají často ve svém čele starostku, protože tam jde o každodenní drobnou práci, tam nehrozí zisk ani sláva. A podívejte se na vládu a parlament. Tam ženy postupně ubývají.
Teorie o tom, že ženy nechtějí dělat vysokou politiku, je lichá. Nechtějí a neumějí dělat mužskou politiku, vysedávat se spolustraníky a politickými oponenty v barech, chodit na tenis a na golf a tam mafiánsky domlouvat výhodné strategie. Způsob politické práce u nás je nedemokratický, nelegální, žije z bratříčkování, z kšeftování s kompromitujícími informacemi a z propojení s mocným byznysem. Starost o věci veřejné je často až na druhém místě za osobními zájmy politiků a úředníků. Jsem přesvědčená, že na takovou „politickou práci“ nejsou ženy stavěné. Ženská solidarita. Ženy by měly, i proti tradici, která je drží v rodinných starostech, věnovat více úsilí a zájmu věcem veřejným. Solidarizovat se s ostatními ženami, nepodrážet si vzájemně nohy, a to na pracovišti ani v žádném svém konání. Žena, která potopí jinou ženu, jde sama proti sobě. Ženy nesmí přijmout mužský způsob boje, ale prosadit svou představu rodinného a veřejného života. Politici v sukních nepřinášejí ženský pohled na svět – ten odlišný, který tak nutně potřebujeme.
Muži, opravdoví muži, kterým leží na srdci blaho této země i vlastní rodiny, si budou muset uvědomit, že společnost nemůžou vést jen čingischánové, ale také chytré horákyně a že nezotročená šťastná žena je zdrojem skutečného mužova štěstí.
