Ekonomie je vyháněna z hájemství věd více než kdy jindy. Neposkytla hodnověrné předpovědi o budoucím vývoji, její vykladači nejsou schopni dát aplikovatelné a platné rady. Bývá přirovnávána ke stavu astronomie 16. století, kdy univerzitní katedry ovládala zřejmá, přirozená a chybná geocentrická ortodoxie.
Podobně jako kdysi s astronomiímohlo by to dopadnout i s dnešní ekonomickou naukou – vně jejích hypotéz se lidé racionálně rozhodují na trzích, kde se efektivně koordinují všechny cenové a informační signály. Jak se ovšem nyní jeví, je to iluze podobná zdání, že se Slunce otáčí kolem Země. Odsuzovat základní předpoklady ekonomie je však evergreenem, slyšme kupříkladu stále citovanější elegii matematika Benoîta B. Mandelbrota, známého to tvůrce fraktálové geometrie: „Selželi ekonomický model, téměř nikdy není opuštěn. Místo toho je ‚zpevněn‘ – tu pozměněn, jinde rozšířen, zkomplikován, jsou přidány detaily a omezení… Za pomoci lepidla, hřebíků, šroubů a lešení je kousek po kousku ze špatného semínka utvářen obrovský, ale nemocný strom.“
Přírodovědci a laici naopak zbožňují vědy exaktní, ty nositelky nefalšovaných pravd a správných metod. Stále více vědců si myslí, že dokonce jediných možných metod, a proto již započali s integrací metod přírodních věd do ekonomie. A vzali to bezesporu z gruntu. Nejnovějším oborem je „genoekonomie“ – směr výzkumu, který zjišťuje, jak jsou genetické rozdíly mezi lidmi zesilovány či zeslabovány společenskými institucemi. V jedné studii, vedené docentkou financí Camelií Kuhnenovou, se lidé měli rozhodnout, jak vloží 30 dolarů do řady investičních příležitostí, které se lišily jak výnosem, tak rizikem. Před experimentem byla získána DNA účastníků, což umožnilo porovnat, jak jejich dědičná informace koreluje s ekonomickým chováním. Výzkum se zaměřil i na gen regulující dopamin, látku, jež ovlivňuje naše motivace a míru získávaného potěšení – jeho vliv proto figuruje i v závislostech na drogách či gamblerství. Zjistilo se, že ti s „delší“ variantou daného genu investovali o 25 % více do rizikových a výnosnějších investic.
Makléř jménem Testosteron Fascinaci nad dědičností finančních schopností je ale nutné mírnit. Odkazem na genetiku lze patrně vysvětlit pouhých 20% rozdílů v investičním chování. Jinak řečeno, získali jsme jen jeden klíč u dveří s pěti různými zámky, ostatní klíče jsou skryty v osobní zkušenosti či výchově a vlivu prostředí. Člověka totiž ve vnímání rizika a výnosu ovlivňují kupříkladu i věci tak subtilní jako obtíže při vyslovení názvu. Je-li jméno neznámé věci složité či obtížně vyslovitelné, lidé ji systematicky hodnotí jako rizikovější a naopak: Když se dá plynně vyslovit, považují ji za bezpečnou.
Genetika má v ekonomických problémech omezený význam, při nedávném propadu akciových titulů se zříkali rizikových investic všichni bez ohledu na povahu své DNA. Koktejl biologicky aktivních látek ovlivňujících naše ekonomické chování je navíc řádově barevnější.
Když neurovědec John Coates sledoval z návštěvnického ochozu chování makléřů na Londýnské burze, uvědomil si, že vidí klasické symptomy manického chování. Při růstu cen panovalo horečnaté veselí, s poklesem přišla sklíčená nálada. Začal proto detailně zkoumat chování sedmnácti burzovních makléřů. V jejich pozorování šel tak daleko, že obchodníkům ráno a odpoledne odebíral sliny a měřil z nich úroveň dvou hormonů. Testosteronu, což je mužský pohlavní hormon, a kortizolu, stresového hormonu. Nárůst hladiny testosteronu je mimo jiné přisuzován vyhledávání a podstupování rizika. V prostředí rostoucího trhu může přispět k dosažení zisku. Kortizol naopak při dlouhodobě zvýšených hladinách, kupříkladu při chronickém stresu, vyvolává úzkostné stavy a obavy i z nepravděpodobných hrozeb.
Asi málokoho teď překvapí, že vědci odhalili vztah mezi hladinou testosteronu a mírou dosaženého zisku.
Pokud měl makléř ráno zvýšenou úroveň testosteronu, dosáhl v daném dni nadprůměrného výdělku. Výsledky dále ukázaly, že denní hladina kortizolu u obchodníků souvisela s ukazateli volatility. Čím víc ceny kolísaly, tím víc byli obchodníci stresováni, což se zřejmě projevilo i ve zvýšené hladině hormonu.
Nabízí se fascinující spekulace: při dlouhodobém růstu cen jsou obchodníci dlouhodobě buzeni testosteronem a s iracionálním sebevědomím věří v úspěchy a cenový růst, co drží jen sdílená víra v úspěch. Dojdeli ke krizi, kortizol bude přispívat k dlouhodobě nervóznímu jednání, přestože původní příčiny propadu již pominuly. V následné studii Coates zkoumal u čtyř desítek makléřů úroveň testosteronu, která na ně působila už před narozením v děloze. Lze ji odhadnout z poměru prstů – ukazováku a prsteníku: čím delší prsteník, tím vyšší úroveň testosteronu.
Aco se zjistilo?
Ti s delšími prsteníky vydělávali téměř šestkrát více a zůstávali zároveň u obchodování déle. Nejen aktuální úroveň hormonu, ale i její hladina na raném počátku našeho života nás predisponuje k určitému typu chování. Domníváteli se, že jsou ženy těchto fenoménů uchráněny, mýlíte se. Studie z roku 2005 o aukčních obchodech ukázala, že v době menstruace, kdy mají ženy nejnižší úroveň ženských hormonů, se začínají chovat stejně rizikově jako muži. Mimo toto období jednají významně méně riskantně. Avšak pravidla, dle nichž se řídí ekonomiky, jsou natolik komplexní a proměnlivá, že prokázat příčinnou souvislost mezi jevy tak odlišnými, jako je úroveň biologicky aktivní látky a pohyb cenových indexů na burze, je nemožné.
Komplikací je, že biologické mechanismy vysvětlují jen zlomek z „příčin“ ekonomických jevů. Fungují fakticky stále stejně, dnes jako před padesáti či tisíci lety, a podobně u lidí v bohatých i v zaostalých zemích. Nelze proto jen s jejich pomocí vysvětlit, co vede některé země k prosperitě a jiné k chudobě a proč v danou dobu vznikají finanční bubliny či hospodářské krize. Osvětlují zejména podklady individuálního jednání, a tím mohou zásadně pomoci v rozhodování jednotlivého občana.
Příkladem může být dobrovolný vstup na „černou listinu kasin“. Gamblerům, kteří se chtějí zbavit závislosti a opakovaně je zrazuje slabá vůle, umožňuje americký stát Missouri od roku 1996 dobrovolně se upsat na seznam osob, které mají pod trestem odnětí svobody či propadnutí výher vstup do kasin doživotně zakázán. Tuhle možnost využilo přes deset tisíc lidí, a mnohým z nich to pomohlo zachránit důstojný život. Gamblerství – jako jiné závislosti – je přitom ovlivněno metabolismem dopaminu, jehož přítomnost je z velké části určována geneticky. Screening by proto v rámci preventivní opatrnosti mohl rizikové skupině lidí umožnit, aby se zapsali na seznam ještě předtím, než finančně a emočně zruinují sebe i své rodiny. O využití tohoto přístupu u jiných závislostí se zatím jen spekuluje.
Volič jménem Mozek Dalším a již poměrně populárním oborem je „neuroekonomie“, tedy studium neurofyziologických procesů důležitých při rozhodování v oblastech, které zajímají i ekonomii bez přívlastku. Nahlédněme na experiment vedený profesorem psychologie Drewem Westenem o podkladech veřejné volby. Proběhl v USA roku 2004 během prezidentské volební kampaně George W. Bushe a Johna Kerryho. Třicet občanů, dvě skupiny po patnácti přesvědčených republikánech a demokratech, bylo dotázáno na názor ohledně rozporuplných prohlášení kandidátů. Kupříkladu Kerry v jednom rozhovoru žádal zvyšování věku pro odchod do důchodu, což v jiném interview zas razantně odmítal. V souladu s očekáváním byli voliči smířlivější u chování kandidáta své strany a mnohem více kritičtí k jeho oponentovi. Nové bylo prostředí, v němž pokus probíhal – šlo o „skener mozku“, funkční magnetickou rezonanci, jež umožnila sledovat, jaké procesy probíhají v hlavách zvažujících tato politická dilemata.
Skener ukázal, že v politickém rozhodování vítězí více než co jiného sebeklam. Zjednodušeně řečeno, lidem se „aktivovaly“ zejména oblasti mozku odpovědné za emoce. Plně přehlušily funkční sítě, jež jsou u člověka unikátní a řídí racionální uvažování, plánování a abstraktní myšlení. Významný neurovědec Joseph LeDoux závěry výzkumu předvídal: „Zatímco vědomá kontrola nad našimi city je slabá, emoce mohou naše vědomí zaplavit. Je tomu tak kvůli stavbě našeho mozku – napojení emočních systémů na kognitivní je mnohem silnější než spojení v opačném směru.“ Voliči jednoduše zjištěná fakta o kandidátech interpretovali podle předsudků, s nimiž do experimentu vstupovali, a jejich „potvrzení“ jim pak přineslo pocity blaha.
Ovšem – při veškeré úctě k neurovědcům – závěr, že lidé se v politických volbách rozhodují iracionálně, stěží překvapí. Postačí rozhovor s průměrným voličem či trocha vlastní introspekce, mluví-li neoblíbený politik.
Abychom však nebyli zaujatí, zůstaňme nadále ve Spojených státech a zmiňme dvě studie, které se obešly bez drahých experimentů s magnetickou rezonancí, používaly toliko „měkké“ metody věd společenských. Christopher Achena Larry Bartels z Princetonu odhadli, že ve volbách v roce 2000 proti Alu Goreovi (zastánci klimatické politiky) volilo 2,8 milionu lidí, protože žili ve státech, které byly v dané době pro ně „příliš suché nebo příliš vlhké“. Mít štěstí na příznivější počasí ve volebním roce, stal se Al Gore prezidentem. Jiným příkladem je vliv prostředí, v němž lidé hlasují. Zjistilo se, že občané, kteří měli volební místnost ve škole, byli ochotnější volit pro navýšení výdajů na vzdělání i za cenu vyšších daní, než lidé, kteří volili jinde.
Bohatství jménem Energie?
Závěrem se zastavme u „ekonofyziky“ – oboru, který na hospodářskou problematiku aplikuje přístupy a matematicky formulované hypotézy osvědčené ve fyzice. Ačkoliv ekonomie se některými aspekty fyziky již inspirovala, šlo spíše o technické finesy. Coby specializovaný obor jde o hnutí nové, a jeho přínosy jsou proto v zásadě mizivé. Stoupence má zejména v řadách fyziků, podle ekonomů jde buď o skutečnou vědu, anebo o úplný nesmysl, což zatím nelze rozeznat. Těžko říci, co a o čem to vypovídá.
Ekonofyzici se nezabývají chováním lidí, firem či státních autorit, ale statistickými pravidelnostmi, jež „komplexní systémy“ tvořené těmito entitami vykazují. Jejich nejznámějším objevem je, že rozdělení bohatství v jakékoliv společnosti lze popsat podobnými rovnicemi jako rozdělení energie v rovnovážném stavu. Avšak na rozdíl od energie, která zde nepřibývá ani nemizí, jen se přerozděluje, bohatství prokazatelně roste. Fyzikové tedy museli přidat k rovnicím určitou fintu: někdy řečené neplatí – a to konkrétně u tří až pěti procent nejbohatších. Jejich bohatství roste. Dle těchto zjednodušených závěrů tedy existují dvě skupiny lidí, které získávají své bohatství podle zcela rozdílných pravidel.
Čemu věří ekonom Ekonomie exaktnosti věd přírodních nikdy nedosáhne, nikoliv však chybou svých metod či nedostatečným úsilím svých badatelů, ale pro zásadní odlišnosti při výzkumu chování lidí. Ekonom, teoretický neurovědec a filozof práva Friedrich A. von Hayek proslul výrokem, že „co se týče lidské činnosti, věci jsou tím, co si jednající člověk myslí, že jsou“. Mínění lidí jsou pravdivá, častěji však nepravdivá, neúplná nebo i zcela irelevantní – pro společenské vědy přesto stále zůstávají „objektivními“ fakty. Ať jsou jakákoliv, svého nositele vedou životem. Abychom byli schopni – přesně – předvídat chování lidí, museli bychom nejen nahlédnout obsah všech rozptýlených individuálních vědomí, ale zároveň i způsob, jak budou nabývat nových znalostí. První je pro člověka nesplnitelné technicky, druhé principiálně. Neexistuje možnost, jak exaktně poznat stav svého budoucího vědomí – kdyby to možné bylo, nešlo by pochopitelně o budoucí vědomí. Proto nemůžeme přesně předvídat budoucí znalosti a objevy, jež nás vždy znovu překvapují – ustavičně ruší dlouhodobé prognózy. Už jen nalezení těch pár platných ekonomických zákonitostí je obrovský úspěch.
Navzdory využití matematického aparátu je ekonomie především vědou kvalitativní. Hledá společné principy, podle nichž lidé jednají, a netriviální důsledky, které rozhodování nespočtu osob přináší. Najít inspiraci pro tyto principy také u přírodních věd je užitečné, ale ne samospasitelné. Platí tedy úvodní „axiom“ ekonomie o racionálních lidech na efektivních trzích? Dívejme se na něj především jako na vyjádření pokory. Pochopení, že každý jeden člověk nejlépe ví, co chce, a pozná způsob, jak toho dosáhnout. Mýlí-li se – a že se tak stává často – nikdo jiný nemá větší motivaci na nalezení lepšího řešení než on sám či jeho blízcí. Ekonomové věří, že název pro toto nikým nekoordinované a stále se zlepšující hledání štěstí skrze směnu hodnot je trh.
***
Fascinaci nad dědičností finančních schopností je ale nutné mírnit. Odkazem na genetiku lze patrně vysvětlit jen 20 procent rozdílů v investičním chování.
Mínění lidí jsou pravdivá, častěji však nepravdivá, neúplná nebo i zcela irelevantní – pro společenské vědy přesto stále zůstávají „objektivními“ fakty. Ať jsou jakékoliv, svého nositele vedou životem.
O autorovi| Petr Houdek, Autor (* 1981) je studentem Fakulty financí a účetnictví VŠE a Matematicko-fyzikální fakulty UK. Účastnil se výzkumu experimentálních ekonomických her na Přírodovědecké fakultě UK. ekonom
