Voskovec s Werichem si jak známo libovali v obludnostech světa, jež nazývali „hovadnem“. Myslím, že právě toto je klíč k jevištní poetice Davida Drábka, jež nekoření v pravidelném dramatu, ale v kabaretu. Dokazuje to názorně i Drábkův nejnovější opus Noc oživlých mrtvol v hradeckém Klicperově divadle.
Hradecký návrat k Olomouci Drábkova autorská inscenace ve Studiu Beseda má ústředního baviče Beverlyho Rodrigueze v kovbojském klobouku a s humorem jemným jako rezavá rašple (Vojtěch Dvořák). Ten měl být svorníkem celé estrády, svorník však posléze mizí a stavba bez základů stojí dál. Beverly je s železnou logikou dadaismu ve skutečnosti zmutovaná Barbora Škrlová. V monstrózní televizní realitě je všechno možné, nejreálnější věcí na světě je fikce a mezi fikcemi vítězí jen věci naprosto a beze zbytku pitomé. Režisér se v hradeckém Studiu Beseda žánrově vrátil o nějakých patnáct let zpět, k někdejšímu olomouckému Studiu S (Studio Hořící žirafy). Pohybujeme se tu ve světě mnohonásobné mystifikace, v jakémsi permanentním dada-soirée, jehož základem je „poetika čísel“, nikoli souvislý děj.
A netřeba se nad tím pohoršovat – kabaret totiž neinklinuje k celku, ale k částem a očekává, že si je do celku složí až divák. Tím celkem není nic menšího než naše česká globální vesnice i s jejími „ikonami obludnosti“ od ikon hyperkorektnosti až k vyčpělému rockerství, od českého „mačovství“ a náckovství až k hradnímu rusofilství, od arabské teroristky z béčkového hororu až ke střílející sexy ikoně jménem Lara Croft, od falešného a prázdného Václava Klause až po banálně rozbředlého Petra Koláře (Tomáš Lněnička) – a končí se dokonce rouhačsky roztančenou ikonou z nejikonovatějších, toporně brejkujícím TGM v legionářské jezdecké uniformě (mistrná etuda Lubora Novotného). Ocitli jsme se ve světě, v němž už jsme dávno přestali vyrábět kýč, protože kýč si vyrábí nás.
První půli představení vévodí televizní bavičství (skvělá etuda kočičky Kiki a pejska Baryka ve smutnosměšném podání Zory Valchařové a Jana Bílka). Dvořákův bavič Beverly je svou zálibou ve wrestlingu či obhroublým spíláním publiku tuzemskou variantou amerického komediálního skandalisty Andyho Kaufmana. Zatímco tady je téma mediálních „oživlých mrtvol“ jen metaforou, ve druhé půli se z jedné nákazy „upírství“ stává pandemie zachvacující postupně celé divadlo včetně technického personálu.
Jakkoli je vstupní televizní rámec klamavý, ukázal se herecky produktivní: ještě než se zhasne, do patřičné tóniny nás naladí Uvaděčka Isabely Smečkové, svými zdrobnělinkami roztomilounká až na zabití. Zachází s námi tak, jak je na obrazovce zvykem. Tedy jako s blbečky. Diagnóza zní, že blbost některých lidí je tak veliká, že místy hraničí s vtipností. „Nevychovávali jsme tě přece pro nějakou kurvu!“ řve matka na syna gaye, poté co ten se přizná, že je na holky. „Jak to s ním mluvíš?“ rozhořčuje se jiná postava nad nekorektním výrazem vůči černému kolegovi. „Jako s nějakým cikánem?“
Ne všechno bylo při premiéře takto povedené, mírné škrty (jako vždy) by Drábkovi prospěly, ale už jen kvůli těmto podvratným, inverzním smíchovým momentům má Hradec zase jednou v žánru satirického kabaretu co nabídnout.
David Drábek: Noc oživlých mrtvol
Režie: David Drábek Scéna: Jan Štěpánek Klicperovo divadlo Hradec Králové, premiéra 20. 2.
***
Blbost některých lidí je tak veliká, že místy hraničí s vtipností
