V uplynulých dnech jsme si připomínali osudové převzetí vlády v zemi komunisty v roce 1948. Byly hledány a analyzovány příčiny tohoto zásadního zvratu ve vývoji Československa po druhé světové válce a kriticky hodnoceny role jeho dominantních strůjců. Přitom v těchto historických reflexích jednoznačně převládlo skeptické mínění o schopnosti tehdejších demokratických sil rozpoznat nezadržitelně se blížící změny společenských poměrů podle záměrů komunistů. Málokdo také pochybuje o tragické dezorientaci veřejnosti tváří v tvář zglajchšaltovaným sociálním vizím předkládaným jí československým poválečným politickým světem.
V prvních měsících a letech po únoru osmačtyřicátého odešlo do exilu podle některých odhadů kolem sta tisíce občanů. Neodcházeli demonstrativně, prchali před očekávaným zatčením, opouštěli zemi, kde je nastupující režim nenávratně oloupil o jejich majetek, neodcházeli za lepším, ale jenom od horšího. Neodcházeli jako poražení bojovníci proti komunistickému režimu, ale jako ti, jimž ideologie nastoupivšího režimu nesmiřitelně přisoudila roli psanců.
Korekce představ o boji za demokracii Odcházeli samozřejmě s touhou po návratu a satisfakci. Jenže jakýkoliv exil od nepaměti je kompaktní jen právě v okamžiku zásadního osudového rozhodnutí každého jedince odejít z vlasti, lhostejno jestli bylo vynucené, nebo dobrovolné, racionální, nebo naopak emotivní. Ale potom už znovu ožívají individuální zájmy a hledání vazeb s novým prostředím, kde se začíná odehrávat další život, a představy o zahájení boje za návrat demokracie do nuceně opuštěné země jsou nelítostně korigovány.
Navíc stejně jako většinu exilových vln, co jich bylo v historii, ani prchající z komunisty ovládnutého Československa ve světě nikdo příliš nevítal. Pouze ojedinělí prominentní politici a novináři díky svým dřívějším kontaktům záhy nalezli útočiště v některé demokratické zemi a unikli umístění v táborech po poválečných uprchlících ze západních území Sovětského svazu. Po masovém exodu příslušníků porobených pobaltských zemí a Ukrajiny představovali exulanti z Československa pro demokratický svět další problém, jemuž nedokázal porozumět a který komplikoval křehkou konstrukci statu quo studené války mezi komunismem a demokracií.
Jakkoliv se někteří exulanti z řad osobností československé politické scény snažili o upoutání pozornosti k osudu své země, svět nikdy nepřijal československý exil jako svědomí zotročeného národa, nikdo ho nevítal jako reálnou politickou sílu, nikdy v něm neviděl nadějnou alternativu, nikdy ho nepovažoval za zásadní sílu odporu československé společnosti proti vývoji určovanému zájmy Sovětského svazu. Demokratický svět naopak velmi ostře vnímal vstřícnost, s níž československá politika připravovala půdu pro převzetí moci v zemi komunisty již během formování protifašistické odporu ve druhé polovině třicátých let a toto směřování završila ještě během války při jednání o poválečné rekonstrukci republiky.
Českoslovenští politici prchající do exilu byli chápáni jako představitelé zpackaného zápasu o charakter své země uprostřed dramatických peripetií dvacátého století, kteří sice patrně nemohli zvrátit expanzivní cíle Sovětského svazu, ale svou naivitou, nestatečností až servilitou ještě vyšli komunizaci východní Evropy vstříc a odevzdali svou zemi novému řádu bez jakéhokoliv, byť pravděpodobně nepříliš nadějného úsilí o korigování tohoto vývoje. Převzetí moci komunisty parlamentní cestou a zachování tradičních kulis moderního státu spolu s otrockou lhostejností většiny občanů neumožňovalo pak československým politickým silám v exilu rozvinout alespoň opožděně zápas o nápravu napáchaných chyb.
Exulanty v nových domovech obnovované politické strany z předúnorového Československa, vytváření organizací různého poslání, profesních, kulturních, sportovních nebo i sociálních, rozvíjení publikační činnosti, to všechno mělo význam pouze uvnitř komunit uprchlíků, a nikoliv pro další osudy země, kterou opustili. Do vývoje v Československu měli sílu vstupovat pouze ujišťováním, že svobodný svět podporuje úsilí překonat období komunistické vlády. Nejcharakterističtěji formovala možnosti československého exilu deklarace Rady svobodného Československa z února 1949:
„My sami se neodvažujeme předepisovat vám, kteří stojíte na nebezpečnějším místě než my, jak si máte počínat. Pokud se týká vašich činů, mlčíme v úctě. Čí je riziko, toho je čin. Pokud se týká vašeho smýšlení, pronášíme vřelou prosbu. I pod běsnící vládou zachovejte charakter národa v čistotě. Nedejte se zmást, abyste přestali rozeznávat mezi svobodou a tyranií, mezi pravdou a lží. Když myslíte, buďte svobodnými lidmi. Z dětí vychovávejte čestné občany. Je učte a sami nezapomínejte, jaký je rozdíl mezi dobrem a zlem. Jestliže charakter národa bude zachován, všechno zase obnovíme.“
Významněji zasáhla do našich životů pouze česká exilová vysílání Hlasu Ameriky a BBC, populární již z válečných let, a potom zejména rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Jinak však poúnorový exil nijak neohrožoval komunisty nastolené poměry, byť byl jimi nejednou jako hrozba líčen, nikdy nezatěžoval svědomí československé společnosti. A během následujících let byl postupně vytlačen zcela mimo dění doma. I když šlo o jedny z prvních autentických obětí nového řádu netolerujícího a likvidujícího kohokoliv jinak smýšlejícího nebo nezařaditelného do schémat následované ideologie.
***
Svět nikdy nepřijal československý exil jako svědomí zotročeného národa, nikdo ho nevítal jako reálnou politickou sílu, nikdy v něm neviděl nadějnou alternativu
O autorovi| Vladimír Bystrov, publicista
