Zřeči J. K. Rowlingové k čerstvým absolventům Harvardu jsem byl perplex. Jistě za to může nízká úroveň proslovů v naší zemi, kvůli koktům v parlamentu máme laťku proklatě nízko (nedávno jsem se snažil nějakým Britům vysvětlit, že jim Tonyho Blaira závidím jen z toho prostého důvodu, že umí mluvit) a svou roli asi sehrál i fakt, že jsem spíš vlažným fanouškem Rowlingové knih, takže mě obratnost a elegance, s níž hovořila před davem plným podezřívavých a ctižádostivých studentů („Tady studují budoucí vůdci a oni nám pozvou ženskou přes pohádky“), přinutila změnit na ni názor. Mezi projevy k absolventům prestižních univerzit panuje konkurenční boj, o motivační proslov významné osobnosti se vede boj. Mezi bývalými prezidenty („Pohled na vás jen potvrzuje můj optimismus v budoucnost této země,“ George H. W. Bush k absolventům Bryantovy univerzity), skoroprezidenty („Potřebujeme vaši obětavost, vaše srdce,“ Al Gore na Carnegie Mellon v Pittsburghu), prezidenty („Vítězství nad nenávistnými ideologiemi vyžaduje všechny síly národa, včetně té vojenské,“ George W. Bush ke kadetům Air Force Academy) a budoucími prezidenty („Nikdo vás nenutí starat se o své okolí, můžete žít svůj život odděleně od Ameriky. Doufám však, že tak neučiníte,“ Barack Obama na Wesleyan University v Connecticutu) působila pohádkářka skutečně poněkud nepatřičně. A její řeč, nazvaná Vedlejší výhody prohry a význam fantazie dvojnásob. Mezi všemi burácejícími a bojovnými proslovy („Budete mít odvahu postavit se ose zla, již tvoří arogance, nevědomost a nenávist,“ Madeleine Albrightová na Knox College) působila autorka Harryho Pottera jako státník mezi roztleskávačkami.
„Z toho, že jste právě absolvovali Harvardovu univerzitu plyne, že dosud nejste dostatečně obeznámeni s prohrou. (...) Nakonec si každý z nás musí definovat, co pro něj představuje prohra. Podle všech běžných měřítek jsem pouhých sedm let po promoci prožila prohru epických rozměrů. Mé výjimečně krátké manželství se zhroutilo, žila jsem jako nezaměstnaná svobodná matka, tak chudá, jak je jen v moderní Británii možné, aniž člověk skončí na ulici. Nebudu tu stát a vyprávět, že prohra je kdovíjaká legrace. Bylo to temné období mého života, během nějž jsem netušila, že mě čeká to, co tisk dnes obvykle popisuje jako pohádkový konec. Proč tedy mluvím o jejích výhodách? Protože prohra vás přinutí odhodit vše nepodstatné. Kdyby se mi v čemkoli dařilo, možná bych nikdy nenašla odhodlání uspět tam, kde - jak jsem věřila - je mé pravé místo. Osvobodila jsem se jen proto, že mé největší obavy se již naplnily. Mé dno se proměnilo v pevnou půdu pod nohama. Jen díky prohře jsem se o sobě samé dozvěděla, co bych jinak nezjistila. Takové poznání je opravdový dar, jenž přestože je získán tak bolestně, je hodnotnější než jakákoli kvalifikace, kterou jsem kdy získala.“
Nevím. Možná si ti budoucí vůdci Ameriky z ročníku 2008 časem vzpomenou na pohádkářku, která je - vítězně nakročené do života - vyprovodila se slovy o tom, že prohra může přinést víc než vítězství. Jste-li schopni ji přijmout a přiznat. Mám takový pocit, že jim její slova přijdou k užitku dřív, než dneska čekají.
Mezi všemi burácejícími a bojovnými proslovy působila autorka Harryho Pottera jako státník mezi roztleskávačkami
