Zvažovaný ministr zahraničí Jan Kohout a vicepremiér pro Evropu Štefan Füle jsou prototypy lidí, kteří v osmdesátých letech začali dělat kariéru a pak se jim to trochu zkomplikovalo. Po roce 1989 se objevily jakési výhrady, což tito schopní lidé (bez ironie) museli brát jako hloupé nedorozumění.
Samozřejmě, jak antikomunismus slábl, dostoupali až na velvyslanecké posty. Ale aby tak symbolickou a reprezentativní disciplínu, jakou je diplomacie, vedli absolventi (Füle), respektive stážisté (Kohout) sovětské diplomatické univerzity MGIMO, se dosud zdálo nemožné. Nebo přesněji - zdálo by se od nich nemoudré zaujmout těch několik málo míst, kde se ještě dalo předpokládat veřejné pohoršení. Ale veřejnost si zvykne na všechno.
Po řediteli ČT Jiřím Janečkovi je dvojjediný případ Kohout/Füle další skandál, který nevypukne. Není už trochu trapné připomínat těm lidem ještě po dvaceti letech jejich tehdejší bezpáteřnost a kariérismus? Trochu ano, ale musíme se obrnit. Protože trapní jsou především oni.
