Nakonec se zjistí, že selhaly sociální instituce, soudy, policie. A vždycky na tom něco je. V případu Nataschi Kampuschové to ostatně bylo podobné. Lidé jsou nedokonalí a totéž platí i o lidských institucích. Neexistuje nechybující jedinec a neexistuje nechybující úřad.
Smyslem kritiky je, aby se lidé i instituce zlepšili. Občas se to dokonce povede.
Je tu ovšem jedna věc, kterou je při kritice úřadů nutno vytknout před závorku: prvotním viníkem nejsou úřady a instituce, ale rodiče hnusně týrající vlastní děti nebo vykutálená formální či neformální společenství, která úřady a instituce vodí za nos.
Další komentáře a názory Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
Zda to dělají z důvodů nepokrytě nízkých nebo zda si k tomu vymyslí nějakou ideologii nebo náboženství, je úplně fuk. Hojný výskyt individuí a společenství tohoto typu je svědectvím o tom, že se společností není něco v pořádku. Účinnost administrativních a organizačních reforem, stejně jako represí je omezená, ztratí smysl tehdy, když se choroba rozšíří, protože pak jsou jí zachváceni ve větším rozsahu i lidé v institucích, jež je třeba reformovat a které by měly represe provádět.
Čímž má být řečeno: Společnost degenerovaná ve společnost čuňat bude nakonec nutně produkovat sviňské instituce. Zlepšovat práci úřadů je nutné, ale chce to víc. Něco jako revoluci hlav a srdcí, o níž psal Havlíček. Tu nám magistráty a policie nezařídí. A nějaké Společenství Grálu už vůbec ne.
