K takovým patří i komentář, který pro včerejší vydání Práva napsal poradce ČSSD Lukáš Jelínek, v Právu ovšem vystupující jako politolog bez stranické afilace. Pod titulkem Silné žaludky zelených se Jelínek rozepisuje o tom, jak si zelení vstupem do koaliční vlády s ODS a lidovci „utahují smyčku kolem krku“ a kráčí ve stopách zkrachovalých stran ODA a US-DEU.
Jelínek argumentuje rozporem mezi přirozenými zájmy řadových členů Strany zelených a pragmatickou politikou Martina Bursíka. Bursík prý kličkuje před jasným stanoviskem k českému podílu na americkém protiraketovém systému, akceptuje eurokverulantství symbolizované Topolánkovým důvěrníkem Zahradilem a hází flintu do žita v boji za evropskou ústavní smlouvu.
S papalášem ne
Je roztomilé, jak Jelínek upřímně pečuje o ideovou čistotu a blaho konkurenční strany. Z jeho textu však čiší úplně jiný zájem Lidového domu, poníženého tím, že místo Paroubkovi se Bursík po volbách upsal koalici s ODS. To mu předseda ČSSD nikdy neodpustí a soudě dle Jelínkova textu je mu upřímně líto, že to na nadcházejícím stranickém sjezdu zelení Bursíkovi ani nevyčtou, natož aby ho zbavili předsednictví.
Kdyby se Lukáš Jelínek místo papouškování Paroubkových zbožných přání pořádně věnoval svému politologickému řemeslu, muselo by mu dávno dojít, že hlavní překážkou spolupráce ČSSD a zelených není Bursík, nýbrž Paroubek.
Šéf sociálních demokratů si totiž tak dlouho a urputně budoval retroimage komunistického papaláše, až jsou s ním do koalice ochotni jít zas jen komunisté. Bursík se naopak cíleně (a pro potřeby současné české politiky možná dokonce trochu předčasně) stylizuje do role ultramoderního evropského politika, který si z ideologií na obou stranách spektra po blairovsku míchá koktejl dle vlastního receptu. A do něj se spolupráce s Paroubkem, který se před progresivními voliči definitivně pohřbil svým povolebním projevem, určitě nehodí. Pro vás, pane Jelínku, bohužel.
Otázka přitom leží přesně na opačné straně, než kde ji vidí sociálnědemokratický politolog. Nejsou to řadoví členové Strany zelených, kdo by se svého předsedy měl ptát, zda jde správnou cestou. Po odpovědi na stejný dotaz by se měli pídit především členové ČSSD. Minimálně od voleb pro ně totiž Jiří Paroubek neudělal vůbec nic dobrého. Strana je teď de facto v izolaci, vylučuje přeběhlíky, válčí se svým bývalým předsedou a jejími nejviditelnějšími představiteli po boku poraženého předsedy jsou dvě politické karikatury jménem David Rath a Vítězslav Jandák. Pro řadové členy ČSSD a pro vás, pane Jelínku, bohužel.
Má-li se stát sociální demokracie stranou přijatelnou pro současné, a hlavně budoucí voliče zelených, musí se v ní mnohé změnit. Mluví-li však o „modernizaci“ Jiří Paroubek (a s ním i jeho pomocný personál od poradců Oty Novotného a Lukáše Jelínka až po námezdní podržtašky Jaroslava Tvrdíka a Petra Dimuna), zní to, jako kdyby Václav Klaus vyzýval k boji proti globálnímu oteplování. Některé věci prostě nejdou dohromady.
Také není jasné, zda je v zájmu ČSSD, aby se vůbec o nějakou modernizaci pokoušela. Nedávná minulost sociálním demokratům jasně ukázala, že když zamíří ke středu, otevírají mnohem větší prostor komunistům. Třeba je nutné, aby ČSSD ještě nějakou dobu vystupovala nemoderně, byť s jiným předsedou. Třeba prostě není možné spoléhat se současně na komunisty i zelené.
Je to jako s Grossem
Napsali jsme to v těchto novinách už mnohokrát, ale zřejmě je nutné to zopakovat. Jiří Paroubek je odbytá politická veličina. Sociální demokracii však stejně jako v případě Stanislava Grosse bude ještě pár měsíců trvat, než si to uvědomí a vyvodí z toho patřičné závěry. To jistě ví i Lukáš Jelínek. Škoda jen, že ještě nenapsal žádný text o tom, jak se připravuje na práci pro nového šéfa a kdo má podle něj největší šanci Paroubka nahradit. Možná mu totiž jednou bude radit při koaličních jednáních s Martinem Bursíkem.
