Několik vysokých britských důstojníků podrobilo drtivé kritice invazi do Iráku. Vytýká Američanům především „prvotní chybu“, totiž ozbrojenou odpověď na nástup teroristů, a nedostatečnou spolupráci s OSN.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Rakouský ministr obrany označil projekt protiraketové základny v Polsku a ČR za provokaci.
Všechny tři zprávy mají něco společného. Svědčí o dvou problémech, které trápí evropské demokracie už skoro sto let.
První souvisí s bytostnou mírumilovností těchto zemí. Jsou ochotny a schopny bojovat, teprve když jsou jednoznačně a silně napadeny. Roosevelt musel čekat, až Japonci zničí velkou část amerického válečného loďstva – jinak by mu veřejnost vyhlášení války nepožehnala.
Chamberlain a Daladier byli v Mnichově nejen pod Hitlerovým tlakem, ale taky pod stejně intenzivním tlakem vlastní veřejnosti: nedokázali by lidem vysvětlit, proč mají bojovat. Důsledky byly strašlivé: hekatomby padlých, vyvraždění středo- a východoevropských Židů, proměna středovýchodní Evropy v léno Stalinova Ruska – a ovšem taky Německo obrácené v trosky způsobem vymykajícím se zdravému rozumu.
Druhá věc je jakýsi utopický idealismus: Irák, země třech náboženských, resp. etnických skupin, která držela pohromadě jen krvavým terorem, měla být demokratizována, jak se kdosi z odpovědných nechal slyšet, podobně jako poválečné Německo. Důsledkem je latentní občanská válka, šikovně podněcovaná teroristy.
Nevím, co se s tím dá dělat. Ale jsem si naprosto jistý tím, že pacifistická defenziva a idealistický fundamentalismus, který sdílí celá společnost, znemožňují západním demokraciím dělat jakoukoli účinnou zahraniční politiku. Nepřítele si všimneme, až když nám jednoho dne zaklepe na dveře.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Rakouský ministr obrany označil projekt protiraketové základny v Polsku a ČR za provokaci.
Všechny tři zprávy mají něco společného. Svědčí o dvou problémech, které trápí evropské demokracie už skoro sto let.
První souvisí s bytostnou mírumilovností těchto zemí. Jsou ochotny a schopny bojovat, teprve když jsou jednoznačně a silně napadeny. Roosevelt musel čekat, až Japonci zničí velkou část amerického válečného loďstva – jinak by mu veřejnost vyhlášení války nepožehnala.
Chamberlain a Daladier byli v Mnichově nejen pod Hitlerovým tlakem, ale taky pod stejně intenzivním tlakem vlastní veřejnosti: nedokázali by lidem vysvětlit, proč mají bojovat. Důsledky byly strašlivé: hekatomby padlých, vyvraždění středo- a východoevropských Židů, proměna středovýchodní Evropy v léno Stalinova Ruska – a ovšem taky Německo obrácené v trosky způsobem vymykajícím se zdravému rozumu.
Druhá věc je jakýsi utopický idealismus: Irák, země třech náboženských, resp. etnických skupin, která držela pohromadě jen krvavým terorem, měla být demokratizována, jak se kdosi z odpovědných nechal slyšet, podobně jako poválečné Německo. Důsledkem je latentní občanská válka, šikovně podněcovaná teroristy.
Nevím, co se s tím dá dělat. Ale jsem si naprosto jistý tím, že pacifistická defenziva a idealistický fundamentalismus, který sdílí celá společnost, znemožňují západním demokraciím dělat jakoukoli účinnou zahraniční politiku. Nepřítele si všimneme, až když nám jednoho dne zaklepe na dveře.
