Zákon definuje, kdo byl (a kdo nebyl) účastníkem odboje nebo odporu. Rozhodnutí přísluší Ústavu pro studium totalitních režimů, na nějž se zájemci o úřední uznání své odbojové, případně odporové aktivity budou obracet předepsanými formuláři. Ti, kteří vyhoví podmínkám, stanoveným zákonem, obdrží poté úřední osvědčení a pamětní odznak.
Zvlášť budou přitom pojednáváni „členové orgánů KSČ či KSS“. Ti, kteří jimi byli pouze od roku 1968 do roku 1969, nemají mít problém. U ostatních bude Ústav posuzovat, zda jejich účast v odboji či odporu převyšovala svou intenzitou, rozsahem či délkou „jejich účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci“. Uznání se pak dostane těm komunistům či exkomunistům, kteří s nasazením vlastního života vykonali v rámci protikomunistického odboje nebo odporu proti komunismu mimořádně záslužný čin“.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Nemohu si pomoci, ale tato forma uznání pro exkomunisty mi připomíná udělení titulu čestného árijce a dikce zákona zase Benešovy dekrety. Vzdáleně, ovšem, ale zato nutkavě. Kdo to proboha může odpovědně posoudit? A ta věc se netýká jen bývalých komunistů, ale všech. Kdo bude riskovat, že ho prověrková komise, před niž předstoupí se sežmoulanou čepicí v ruce, uzná za nehodného, aby byl zařazen mezi úředně uznané odbojáře, respektive „odporáře“? A k čemu je vůbec dobré sešikovat teď všechny, co se v minulosti proti komunismu snažili něco dělat, vybavit je legitimacemi, plackami a snad nedej Bůh dokonce stejnokroji? Proč taková šaškárna? V civilizovaných zemích se tyto věci nechávají na sebehodnocení účastníků a na historii, která bývá ve středně až dlouhodobé perspektive kupodivu spravedlivá.
To, co jsem dělal, jsem dělal podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Samozřejmě jsem mohl dělat víc, to platí vždycky a pro každého. Věřím, že se mi za to nakonec dostane spravedlivého posouzení a rozsouzení. Ale ne od nějaké státní instituce.
