Jarmareční pohřbívání slavných

Nevěřícně jsem zírala na osoby, které přišly na poslední rozloučení s členkou činohry Věrou Galatíkovou. Do něj však ještě chyběly dlouhé dvě hodiny. Dámy byly v převaze a evidentně zaujaly strategická místa a krátily si čas družným hovorem.

Dnešní představa pietního obřadu je úplně scestná, protože jde o přehlídku řečnických vystoupení všech možných osob, které z větší části sledují své vlastní cíle a k zesnulým ani neměly vztah. Ono se to totiž pozná, sotva řečník otevře ústa.

Vždycky jsem se domnívala, že pohřeb kohokoliv, a najmě milované osoby, je barbarské trápení pozůstalých. Pravda je, že obřad cosi definitivně uzavře a dostaví se náznak první slaboučké úlevy. Nedokážu si ale představit, že bych šla na pohřeb jako na čumendu, a myslím, že tento názor sdílí většina lidí s normálními emocemi. Vzdáváme poslední čest těm, které jsme měli rádi - taková je konvence civilizovaného světa. Jestli se skutečně trápíme, nebo se nás to netýká, na nás stejně nikdo nepozná. Ostatně, co je komu do toho, to jsou ryze intimní záležitosti.

Minimálně od poloviny devadesátých let se ale v Čechách pěstuje nevkusné a jarmareční pohřbívání našich slavných, a vůbec nejhorší je to, které je zaštítěné státními institucemi. Národní divadlo v tomto směru hraje prim.

Tady totiž od nepaměti platí úzus, že zemřelí členové první scény mají nárok na pohřeb vypravený z historické budovy - pokud vím, jiné domácí divadlo takovou povinnost nezavedlo. To je v naprostém pořádku, jde o první scénu, zemřelí jsou vesměs významnými umělci. I když u nás, jak známo, jsou pravidla od toho, aby se nedodržovala. Takže i někdejšímu ministru kultury Pavlu Dostálovi, ač nikdy nebyl členem ND, byl pro větší pompu vypraven pohřeb z jeho historické budovy. A to teprve byla přehlídka larmoyantních výlevů a tlustých slov (Francois Villon naší doby) a za dva, tři měsíce to vypadalo, že ministerstvo kultury nemělo více neschopného šéfa. I to je naše vizitka.

Dnešní představa pietního obřadu je úplně scestná, protože jde o přehlídku řečnických vystoupení všech možných osob, které z větší části sledují své vlastní cíle a k zesnulým ani neměly vztah. Ono se to totiž pozná, sotva řečník otevře ústa. Obřad se stále víc neúnosně natahuje, živé hudební vstupy, recitace - prostě normální program, ale s utrápenými pozůstalými, kteří musí při této produkci držet dekorum, i když by se jim chtělo řvát a mlátit hlavou o zeď a nebo jenom tiše brečet.

Všichni se ale dívají, televizní kamery vrčí a obecenstvo sleduje, zda jsou blízcí dostatečně bledí a zda truchlí podle očekávání. Národní divadlo tak v posledním období nabídlo víc takových matiné, než lze snést. Lidé chtějí naříkat nad svými oblíbenými umělci a určitě by bylo nespravedlivé křivdit vprošem těm, kteří se přišli poklonit s upřímným smutkem. Obávám se ale, že davy, které teď naposledy naplnily historickou budovu, přišly jednak na atrakci zdarma, a jednak aby byly viděny. Ostatně jako vždycky.

To samozřejmě také existuje od nepaměti, ale je opravdu nutné, aby tyto poslední věci života nabývaly stále příšernějších rozměrů? (O doprovodném šílenství v bulváru ani nemluvě - titulky jako Mluvila s námi den před smrtí, Laďo, mám o tebe strach zvedají adrenalin.) Copak nemůže státní instituce tenhle pohřební jarmark aspoň trochu zkorigovat a usměrnit? To by nestačilo zahrát dvě, tři skladby, maximálně vybrat jednoho člověka, aby krátce promluvil, a dost? Zřejmě ne, protože pohřeb od pohřbu je to horší.

Zvláštní je i to, že členstvím v Národním divadle se přímo obdrží vstupenka do panteonu čestných. Takže z jeviště jsme vyprovázeli výbornou herečku, laskavou a charakterní ženu Věru Galatíkovou, ale stejné pocty se jen náhodou nedostalo bývalému normalizačnímu řediteli Přemyslu Kočímu, který měl na svědomí kdekoho, včetně Högera a Fabianové. Pohřeb už se začal připravovat (tehdejší nové vedení ani netušilo, že by pan Kočí někdy něco provedl), ale pár pamětníků se vzbouřilo.

Ten, kdo je v Národním divadle zodpovědný za tyto přebujelé akce, by se měl zamyslet, možná i nad tím, zda si tak bezvadní lidé jako byli - když vezmeme smutný seznam nedávné minulosti - Boris Rösner nebo Věra Galatíková, kteří byli plní života, zaslouží tak prázdně dunící a falešný patos. Vždyť je jich to nedůstojné.

A ještě něco - Věře Galatíkové sice ND vypravilo pompézní pohřeb, ale nedokázalo si ani ohlídat, aby jí vydalo smuteční oznámení bez chyb. Na oficiální listině tohoto typu jsou neúnosné i obyčejné tiskové překlepy, o několika opomenutích a hloupých nepřesnostech ani nemluvě. Z parte se například nikdo nedozvěděl, kde vlastně působila jako skvělá pedagožka, ba dokonce ani to, že obdržela Cenu Thálie.