Jaroslav Hutka míní, že písničkář, coby osoba veřejná, se nemůže vymlouvat. Argument, že někdejší tajná spolupráce s StB je věcí soukromou, neobstojí, pokud byly ve hře další osoby. Míní také, že morálka písničkářova stojí výš, kdesi nad morálkou obyčejných smrtelníků.
S první premisou souhlasit lze, s druhou těžko. Čímpak si písničkáři vydobyli tu gloriolu svědomí národa? Talentem, ochotou vyjádřit veřejně pocity lidí, kteří si na to sami netroufli, citem pro atmosféru, tím, co viselo ve vzduchu. A osobním nasazením, jistě i odvahou. Ale morálkou? Kdo jim chce tuhle nadlidskou kvalitu přisuzovat, je pošetilý.
Není snadné se smířit s tím, že „bard“ s vysokým charizmatem kdysi selhal. A není ani příjemné vidět, jak jiný idol, jehož jsme nadšeně vítali na náměstích, se snižuje k popisnému veršotepectví, aby přiživil tu pomalu hasnoucí veřejnou zášť vůči kolegovi. Může mít pohnutky čisté jako křišťál. Nikdy nekončící diskuse na intimní téma lidského svědomí ale většinou nemají řešení. Informace jsou k dispozici, nikdo nikoho nenutí, aby jednoho zpěváka miloval a na druhého zapomněl. Tolik demokracie tu už máme.
S první premisou souhlasit lze, s druhou těžko. Čímpak si písničkáři vydobyli tu gloriolu svědomí národa? Talentem, ochotou vyjádřit veřejně pocity lidí, kteří si na to sami netroufli, citem pro atmosféru, tím, co viselo ve vzduchu. A osobním nasazením, jistě i odvahou. Ale morálkou? Kdo jim chce tuhle nadlidskou kvalitu přisuzovat, je pošetilý.
Není snadné se smířit s tím, že „bard“ s vysokým charizmatem kdysi selhal. A není ani příjemné vidět, jak jiný idol, jehož jsme nadšeně vítali na náměstích, se snižuje k popisnému veršotepectví, aby přiživil tu pomalu hasnoucí veřejnou zášť vůči kolegovi. Může mít pohnutky čisté jako křišťál. Nikdy nekončící diskuse na intimní téma lidského svědomí ale většinou nemají řešení. Informace jsou k dispozici, nikdo nikoho nenutí, aby jednoho zpěváka miloval a na druhého zapomněl. Tolik demokracie tu už máme.
