Zaorálek ovšem fakticky mluvil o něčem jiném: že by Česko nemělo zůstat mimo hlavní proud, že by se nemělo ocitnout ve druhé lize či v izolaci. Posluchač si neodnesl poznatek, že euroústava je dobrá, nýbrž že nedostatek nadšení se v unii trestá.
Zaorálek neřekl, jaký postup by s euroústavou zvolil on. Jít za každou cenu s ostatními - to není právě vodotěsná obhajoba nějakého kroku, který má dalekosáhlé konkrétní dopady. Jenže zaprvé je to v unii tak trochu zvyk - stačí připomenout známou metaforu o jízdě na kole, při níž prý musíme pořád šlapat, jinak spadneme - a zadruhé, jakékoli kříšení euroústavy se bude muset nějak vypořádat s tím, že dokument prohrál ve dvou referendech.
Předkládat veřejnosti jednou zamítnutý text znovu k „reparátu“, to bylo možné v případě periferního Irska, ale ve Francii by něco takového mohlo skončit barikádami v ulicích. Je tady ale ještě třetí, velmi podstatný důvod, proč se Zaorálek ústavě samotné vyhýbá. Je pro Česko nevýhodná.
Vedle mnoha různých ustanovení, jejichž hodnocení se může lišit v závislosti na ideologii, je tady ten neoddiskutovatelný fakt, že ústavní smlouva ubírá naší zemí hlasovací váhu v Evropské radě. Shodou okolností právě na úkor Německa, jež mezi křisiteli hraje prim. Souhlasit s tímto oslabením se zřejmě v euronadšeneckých kruzích považuje za jakýsi odznak odvahy. Ale normální občané by možná „nerozuměli smyslu toho pohybu“, abychom citovali Zaorálka.
V jednom je ovšem třeba dát Zaorálkovi za pravdu: obejít klíčovou otázku evropské politiky v koaliční smlouvě, v níž se našlo místo i pro ekobrikety, to je opravdu podezřelé. Vondrova diplomacie si chce nechat volné ruce k tomu, aby uhrála co nejlepší výsledek, ale jako by si nebyla jistá, zda ten strach z toho, abychom se neocitli v izolaci, nakonec nepřeváží. Je to možná chytré, jenže v tak důsažné věci na sebe může vzít odpovědnost jen vláda s řádným mandátem. Toto je jedna z mála oblastí, kde nám vláda opravdu schází.
Zaorálek neřekl, jaký postup by s euroústavou zvolil on. Jít za každou cenu s ostatními - to není právě vodotěsná obhajoba nějakého kroku, který má dalekosáhlé konkrétní dopady. Jenže zaprvé je to v unii tak trochu zvyk - stačí připomenout známou metaforu o jízdě na kole, při níž prý musíme pořád šlapat, jinak spadneme - a zadruhé, jakékoli kříšení euroústavy se bude muset nějak vypořádat s tím, že dokument prohrál ve dvou referendech.
Předkládat veřejnosti jednou zamítnutý text znovu k „reparátu“, to bylo možné v případě periferního Irska, ale ve Francii by něco takového mohlo skončit barikádami v ulicích. Je tady ale ještě třetí, velmi podstatný důvod, proč se Zaorálek ústavě samotné vyhýbá. Je pro Česko nevýhodná.
Vedle mnoha různých ustanovení, jejichž hodnocení se může lišit v závislosti na ideologii, je tady ten neoddiskutovatelný fakt, že ústavní smlouva ubírá naší zemí hlasovací váhu v Evropské radě. Shodou okolností právě na úkor Německa, jež mezi křisiteli hraje prim. Souhlasit s tímto oslabením se zřejmě v euronadšeneckých kruzích považuje za jakýsi odznak odvahy. Ale normální občané by možná „nerozuměli smyslu toho pohybu“, abychom citovali Zaorálka.
V jednom je ovšem třeba dát Zaorálkovi za pravdu: obejít klíčovou otázku evropské politiky v koaliční smlouvě, v níž se našlo místo i pro ekobrikety, to je opravdu podezřelé. Vondrova diplomacie si chce nechat volné ruce k tomu, aby uhrála co nejlepší výsledek, ale jako by si nebyla jistá, zda ten strach z toho, abychom se neocitli v izolaci, nakonec nepřeváží. Je to možná chytré, jenže v tak důsažné věci na sebe může vzít odpovědnost jen vláda s řádným mandátem. Toto je jedna z mála oblastí, kde nám vláda opravdu schází.
