Prezident Klaus, jeden z účastníků slavnostního aktu, vyjádřil svou nespokojenost nad malou účastí veřejnosti. „pořád se to ještě nestalo něčím, co by Pražané vzali za své“. A úkol prý je, „něco s tím do budoucna udělat“.
To je zvláštní: okázalé švancparády pořádané každoročně během půlstoletí starého režimu v lidu nezapustily kořeny, a líp nedopadly ani civilnější vzpomínkové akty po pádu bolševismu. Co s tím chce Klaus dělat? A proč? Není to náhodou pochopitelné?
Od konce války uplynulo 63 let. Byla to nejstrašnější válka v dějinách lidstva. Před ní to platilo o té, co skončila v roce 1918. A ta příští bude vzhledem ke zdokonalování zbrojního arzenálu a k rostoucí zrůdnosti útočných ideologií nepochybně ještě strašnější. Tak to na světě chodí.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Ve válce byla poražena zlá strana. K její porážce se západní demokracie musely spojit se zaostalou orientální tyranií, krutě ovládanou masovým vrahem. A jak to ve válkách bývá, vítězové se tu a tam sami nakazili zlem, proti němuž bojovali. Dodnes se s tím Západ (a nyní jsme po dlouhé době zase Západ i my) věcně a kriticky nevyrovnal. Těžko se ubránit dojmu, že hysterické parádní oslavy mají tuto skutečnost zamaskovat a věcný pohled do budoucna co nejvíc ztížit. Ministryně Parkanová se mýlí, připisuje-li ceremoniím sílu dát lidem odhodlání v boji za svobodu. Je tomu přesně naopak.
Pohled na naši současnost je v tomto smyslu tristní. Malý příklad: kdekdo prolévá krokodýlí slzy nad holocaustem, a jedním dechem je ochoten žvanit o nebezpečí „sionismu“ (klíčový pojem dnešního překabátěného antisemitismu) nebo pod pokryteckou snahou o „usmíření“ a „spravedlnost“ prodávat Izrael arabským radikálům. Lidé, kteří se ohánějí hekatombami padlých v druhé světové válce, na oko omdlévají při zprávách o několika českých válečných obětech v dnešním Afghánistánu a zuřivě protestují proti stavbě radarové základny, protože by to mohlo být nebezpečné.
Nechci ty oběti bagatelizovat, každý lidský život má nevyčíslitelnou cenu. Jen mne fascinuje přesvědčení, že všechno se odehrálo v letech 1939-1945. Nikoli. To nejdůležitější se odehrává dnes. Podstatná je budoucnost a slavnostní ceremonie, které se tak líbí panu prezidentovi, to nesmějí zastřít, jak by si přáli mnozí milovníci minulosti, toužící po jejím pokud možno věčném návratu.
