Jednoduchý a jednoznačný zápis bezvýznamného strážmistra o hlášení bezvýznamného studenta nelze (logicky) popřít fantastickými, nepravděpodobnými konstrukcemi ani požadavkem, aby skoupá historie vydala další fakta. Objev jednoho závažného dokumentu nemůže fantazie zlikvidovat a navíc jeho jednoznačnost podporuje další řada nepřímých důkazů, především svědectví, že o návštěvě nebezpečného “agenta” Kundera věděl, i vlastní autorovo dílo posedlé problémem udání a podrazy. Kundera dokonce (na rozdíl od svých obdivovatelů) identifikuje své dílo sám se sebou, když říka: “každá z nich (postavy mých románů) překročila nějakou hranici, kterou jsem já obcházel. Právě ta překročená hranice, (za kterou končí moje já), mě přitahuje.” A literární kritik (Milan Jungmann), jenž marně před pětadvaceti lety hledal klíč ke Kunderovu tajemství, možná jat intuicí napsal: “básník si psaním odreagovává komplexy, tvorba je mu náhradním, ale umocněným životem, v němž překonává své lidské nedostatky a svou malost… teprve tady žije naplno a suverénně.”
Neschopnost logického a empirického myšlení je zřejmě i důvodem masové zapletenosti humanitní inteligence s oběma totalitními ideologiemi dvacátého století. Vždyť marxistická stejně jako nacistická pseudověda byla právě tak fantasmagorickým popřením reality jako dnešní argumentace. Marxovu ekonomii nezajímala fakta - a humanitní inteligenci zase nezajímala ekonomie. Zajímal ji ideologický smysl života a světa.
Je tomu tak i dnes. Popíračům Kunderova udání ze země snivců jsou zločiny padesátých let stále lhostejné, právě tak jako polehčující okolnosti Kunderova činu. Nechtějí, aby se mluvilo o té strašné a zločinné imbecilitě, o kterou se tolik zajímá a bude zajímat dnešní mládež. Nechtějí, aby velikost autora byla potřísněna nějakým osobním selháním, které beztak považují jen za bezvýznamnou nemoc ducha a doby.
