Za normálních okolností by to stálo jen za úsměv. Jenže nyní jsme v Izraeli a Libanonu svědky bezuzdného násilí a strádání tisíců lidí na obou stranách hranice. Na výzvu k vytvoření nových mezinárodních sil, která se v souvislosti s novým konfliktem objevila, je tedy nutné reagovat s maximální obezřetností.
Dostatečným varováním je právě fiasko mise UNIFIL. Vytvořena byla v roce 1978 a jejím úkolem bylo monitorovat odchod izraelských sil z jižního Libanonu, obnovit mír a stabilitu a „pomoci libanonské vládě při zajištění návratu efektivní moci v této oblasti“. První úkol mohli příslušníci sil OSN splnit až po 22 letech, a to jen díky jednostrannému rozhodnutí Izraele. Odpovídat na otázku, jak je to s dalšími cíli, je asi zbytečné.
Navrhovatelé nové mise jsou si tohoto fiaska - tedy snad - vědomi. Volají po robustnějších jednotkách s většími pravomocemi. Skutečnost, že jsou v jejich řadách i pragmatičtí Britové, by měla být uklidňující. Jenže titíž Britové druhým dechem říkají, že kvůli afghánskému a iráckému angažmá by se už této mise zúčastnit nemohli. A ani Američané, kteří mají ještě v živé paměti potupné stažení svých vojáků po útoku na jejich kasárna v Bejrútu, se do nové mise zřejmě nepohrnou.
Hlavní příčinou neúspěchu mezinárodních misí je jak slabý mandát, tak jejich ignorování - či rovnou bojkotování - ze strany účastníků konfliktu. Příslušníci nové mise by zřejmě ničemu neuškodili a v lepším případě by se i - narozdíl od svých kolegů z UNIFIL - dokázali lépe bránit. To je ale trochu málo.
Není přitom třeba hledat žádné nové recepty, stačí jít ke kořenu problému. A tím je (ne)odzbrojení Hizballáhu. Recept už existuje: je jím rezoluce č. 1559 ze září 1994, která kromě jiného žádá odzbrojení všech libanonských milic. Stačí si vynutit její splnění.
Dostatečným varováním je právě fiasko mise UNIFIL. Vytvořena byla v roce 1978 a jejím úkolem bylo monitorovat odchod izraelských sil z jižního Libanonu, obnovit mír a stabilitu a „pomoci libanonské vládě při zajištění návratu efektivní moci v této oblasti“. První úkol mohli příslušníci sil OSN splnit až po 22 letech, a to jen díky jednostrannému rozhodnutí Izraele. Odpovídat na otázku, jak je to s dalšími cíli, je asi zbytečné.
Navrhovatelé nové mise jsou si tohoto fiaska - tedy snad - vědomi. Volají po robustnějších jednotkách s většími pravomocemi. Skutečnost, že jsou v jejich řadách i pragmatičtí Britové, by měla být uklidňující. Jenže titíž Britové druhým dechem říkají, že kvůli afghánskému a iráckému angažmá by se už této mise zúčastnit nemohli. A ani Američané, kteří mají ještě v živé paměti potupné stažení svých vojáků po útoku na jejich kasárna v Bejrútu, se do nové mise zřejmě nepohrnou.
Hlavní příčinou neúspěchu mezinárodních misí je jak slabý mandát, tak jejich ignorování - či rovnou bojkotování - ze strany účastníků konfliktu. Příslušníci nové mise by zřejmě ničemu neuškodili a v lepším případě by se i - narozdíl od svých kolegů z UNIFIL - dokázali lépe bránit. To je ale trochu málo.
Není přitom třeba hledat žádné nové recepty, stačí jít ke kořenu problému. A tím je (ne)odzbrojení Hizballáhu. Recept už existuje: je jím rezoluce č. 1559 ze září 1994, která kromě jiného žádá odzbrojení všech libanonských milic. Stačí si vynutit její splnění.
