Vzbudil tím velké pohoršení, ale pro komentátora Financial Times Tonyho Barbera je to pouze důkaz toho, že vývoj v Itálii se navzdory účasti populistů a nacionalistů ve vládě v zásadě neliší od toho, na co je Itálie už léta zvyklá.
Matteo Salvini je totiž současný Berlusconiho nástupce v tom smyslu, že je to dnes italský dominantní pravicový politik a je v podobném konfliktu s justicí jako Berlusconi. Nedávný vývoj naznačuje, že některé hluboko zakořeněné zvyky v italském politickém, finančním a právním životě dopadají na vládu a třeba i na Salviniho tak, jak jsou vlastně Italové normálně zvyklí.
Koalice protisystémového Hnutí pěti hvězd a ostře pravicové Ligy se prezentuje tak, že skončí s neúspěšnou politikou bývalých elit, které se prý pouze starají samy o sebe. Ve skutečnosti je i nová italská vláda vězněm italské minulosti a strukturálních brzd, které zamezují jakékoli dalekosáhlé změně.
Tak například Salvini už kříží meče s justicí ve dvou případech a celé to začíná připomínat Berlusconiho válku s právem. Takže ohlášená „třetí italská republika“ připomíná italskou druhou republiku, jejíž součástí byl i Berlusconi. První Salviniho spor se týká zneužití partajních peněz a jejich zabavení justicí. Druhý spor se týká migrace. Když Salvini zakázal vylodění 177 eritrejských migrantů, prokurátoři ho obvinili z únosu. Salvini, podobně jako Berlusconi, osočuje justici, že je nikým nezvolená a levicová.
Podobné je to s veřejnými financemi. Levicové Hnutí pěti hvězd prosadilo do programu tzv. nepodmíněný příjem a pravicová liga zase rovnou daň. Obojí dohromady by stálo Itálii 100 miliard eur. Na trzích se ovšem ihned zvýšily výnosy z italských dluhopisů a financování státního dluhu se ocitlo v ohrožení. Takže Salvini i lídr Ligy Luigi Di Maio nakonec souhlasili s mnohem úspornějším rozpočtem, který uklidnil finanční trhy a partnery v eurozóně. Obě strany si už uvědomují realitu italských veřejných financí.
Za fasádou radikalismu se skrývá páteř uměřenosti a nepřerušených vazeb na systém. Italský premiér je svým způsobem loutka. Klíčovými figurami jsou Giovanni Tria, ministr financí, Enzo Moavero Milanesi, ministr zahraničí, a Elisabetta Trentová, ministryně obrany. Všichni tři jsou rozumní, schopní a kompetentní. A pak je tu ještě Sergio Mattarella, italský prezident, který je podle Barbera institucionální garancí toho, že země nevykolejí.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
