My a Vasja

Kdykoli se nějakému tomu mravnímu titánovi udělá zle z mé „generace na zvracení“, vzpomenu si na rudoarmějce Vasju. Chudák Vasja upadl do nacistického zajetí, a to ne tak docela vlastní vinou. To jen pánové kdesi nahoře zvážili své možnosti a zájmy a Vasjovu jednotku obětovali nepříteli.
 A tak se Vasja ocitl v nacistickém lágru. V místním lomu lámal kámen, pojídal svou denní dávku krmné řepy a zapíjel ji teplou vodou – zkrátka, živořil jak uměl, přizpůsoben podmínkám, které se nedaly změnit. Jeho osobní situace se samozřejmě změnit dala: mohl, například, praštit některého bachaře kamenem do hlavy, mohl se pokusit o útěk, mohl – zkrátka a dobře, mohl zvolit úděl mučedníka. Jenže Vasja tak neučinil. Spolu s dalšími Vasji, Ivany a Váni v lágru živořil jak uměl a snažil se přežít.
 Válka skončila a s Vasjovou minulostí účtoval duch Velkého Stalina. Cos dělal za války, Vasjo? Lámal jsi kámen? Pro koho jsi lámal kámen, Vasjo? Pro nacisty? Jsi kolaborant, Vasjo, je nám z tebe na zvracení, marš do gulagu!
 Jsme na tom dost podobně, Vasjo. My se také ocitli, ne tak docela vlastní vlastní vinou, v totalitním lágru, i my se v něm snažili přežívat, jak se dalo, i nás teď za to odsuzují v duchu Velkého Stalina a je jim přitom na zvracení. Ale na rovinu, Vasjo, jsme na tom přece jenom lépe než ty – nenahnali nás do gulagu. A dokonce nám ponechali i volební právo! Přece jenom je jiná doba.