Děje se tak v situaci, kdy se opozici, části koalice a Havlovým příznivcům sice nepovedlo nahradit v prezidentské volbě Klause Švejnarem, ale zato výrazně oslabit a podvrátit už tak slabou vládu.
Topolánkovi nezbylo, než provést krajně riskantní tah a do rozhádané koalice si přizvat ještě prezidenta, s nímž neměl v minulosti ideální vztahy, který v žádném pracovním společenství není schopen hrát jiné než první housle a jehož představy např. o zahraniční politice jsou už bohužel jen směsicí ujetosti a vyčůranosti.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Klaus se tomu určitě nebránil, naopak: v takovém prostředí se cítí jako ryba ve vodě. Podobná setkání probíhala (tenkrát jen v rámci vznikající ODS) už od počátku devadesátých let a jejich účastníci pro ně vynalezli přiléhavý název „kartáč“. Jeho povaha vyplývá z toho, co na téma obdobných schůzek s tehdy premiérem Klausem v době, když byl ještě prezidentem, napsal Václav Havel: schůzky se „staly mým postrachem a noční můrou… Měly tentýž průběh: patnáct, dvacet minut velmi přátelského rozhovoru o všem možném a pak ona důležitá chvíle úderu, totiž nějaká výtka k mému počínání z poslední doby.“ Toho si teď premiér a ministři užijí vrchovatě.
Prezidentovy představy o zahraniční politice a o bezpečnostních rizikách ČR jsou většinou zcela utrženy od reality. Jeho autorita na vnitropolitické scéně a ve veřejnosti je otřesena daleko více, než je ochoten si připustit (ostatně, je vůbec ještě schopen si něco připustit?). Na sekýrování vnitřní opozice ve vládě nemá žádné instrumenty a ODS je schopen pomoci nanejvýš tak do opozice.
Premiér Topolánek si zvolil (respektive kývl na) velmi riskantní projekt. Problémů se nezbavil, spíš je ještě rozmnožil.