V sobotním vydání Orientace se jako louže po bouřce zaleskl článek Sergeje Levitského. Autor, bývalý pracovník předlistopadového Aeroflotu s nostalgií vzpomíná na krásné chvíle strávené v osmdesátých letech v Čechách a jak je tu, Rusy, měli lidé rádi a nyní již bohužel nemají.
V této souvislosti mě napadl jiný úvod, který jsem kdysi četl. Je to úvod ke Kunderově hře Jakub a jeho pán, volné nadčasové zpracování Diderotova Jakuba fatalisty. Kundera vzpomíná krátce po invazi sovětské armády v osmašedesátém roce na to, jak jej na nějaké okresní silnici zastavila ruská patrola, prohledala mu vůz a pak se jej její velitel zeptal, "jak se cítí". Přitom to nemyslel ani ironicky ani nadutě. Pak dodal, že je celá tato situace obrovským nedorozuměním, že se vše vysvětlí, že se dá vše do pořádku a že nás Rusové milují.
Dále píše Kundera o ruském fenomenu citovosti, která je sice u člověka neodmyslitelná, ale stává se nebezpečnou v momentě, kdy se stává hodnotou, pravdou eventuálně ospravedlněním jednání. Rozdíl pak vidí v renesanci, možná by však se dalo dodat i v osvícenství, které Rusku zcela chybí.
Z našeho pohledu lze totiž těžko chápat údiv pana Levitského nad tím, že většina Čechů takto dávanou lásku nechápe a neopětuje. V tomto ohledu dávají podobné nepochopení najevo i Poláci, Maďaři a Pobalťané. Naši zemi, která patří svou polohou a historií do Střední Evropy, si Rusové od roku 1945 přivlastnili a uvrhli do stavu zmaru, rozpadu a bezbřehosti.
Přirozeně zde bylo hodně romantiků, kteří snili o našem spojení s všeslovanstvím, ale tento pocit byl především výrazem méněcennosti vůči německému obyvatelstvu, které bylo v mnohém šikovnější a schopnější a také to dávalo někdy nevybíravě najevo. Pokud byli ale někteří zprvu nadšení Všeslované působení Ruska v reálu vystaveni, jako například Karel Havlíček Borovský, vraceli se zpět jako přesvědčení Rakušané. Zbytek se pak orientoval na zjevné materiální výhody, které jim tento vztah přinášel.
Nechci aby vyzněl tento článek paranoidně, ale mám dojem, že článek pana Levitského byl načasován tak, aby jakýmsi bodrým způsobem vyzdvihl naše bývalá domnělá – protože vynucená – přátelství nebo společné hodnoty a posílil veřejné mínění proti výstavě amerického radaru v Brdech. I když o tom článek nehovoří přímo, souvislost je nasnadě. Přece bychom nemířili radarem na naše „přátele„.
Argument, že 10 milionů Čechů dokáže vždy najít odbytiště pro své výrobky na ruském trhu zavání touhou znovu tento prostor ekonomicky ovládnout, připoutat a využít. Protože se článek tváří bohorovně přátelsky, tváří se, že mu jde jen a jen o „lásku“ je o to víc nebezpečný. Myslím, že jsme si zkušenost ruské lásky ve 20. století užili dost a dost a již nikdy ji nemusíme opakovat.
V této souvislosti mě napadl jiný úvod, který jsem kdysi četl. Je to úvod ke Kunderově hře Jakub a jeho pán, volné nadčasové zpracování Diderotova Jakuba fatalisty. Kundera vzpomíná krátce po invazi sovětské armády v osmašedesátém roce na to, jak jej na nějaké okresní silnici zastavila ruská patrola, prohledala mu vůz a pak se jej její velitel zeptal, "jak se cítí". Přitom to nemyslel ani ironicky ani nadutě. Pak dodal, že je celá tato situace obrovským nedorozuměním, že se vše vysvětlí, že se dá vše do pořádku a že nás Rusové milují.
Dále píše Kundera o ruském fenomenu citovosti, která je sice u člověka neodmyslitelná, ale stává se nebezpečnou v momentě, kdy se stává hodnotou, pravdou eventuálně ospravedlněním jednání. Rozdíl pak vidí v renesanci, možná by však se dalo dodat i v osvícenství, které Rusku zcela chybí.
Z našeho pohledu lze totiž těžko chápat údiv pana Levitského nad tím, že většina Čechů takto dávanou lásku nechápe a neopětuje. V tomto ohledu dávají podobné nepochopení najevo i Poláci, Maďaři a Pobalťané. Naši zemi, která patří svou polohou a historií do Střední Evropy, si Rusové od roku 1945 přivlastnili a uvrhli do stavu zmaru, rozpadu a bezbřehosti.
Přirozeně zde bylo hodně romantiků, kteří snili o našem spojení s všeslovanstvím, ale tento pocit byl především výrazem méněcennosti vůči německému obyvatelstvu, které bylo v mnohém šikovnější a schopnější a také to dávalo někdy nevybíravě najevo. Pokud byli ale někteří zprvu nadšení Všeslované působení Ruska v reálu vystaveni, jako například Karel Havlíček Borovský, vraceli se zpět jako přesvědčení Rakušané. Zbytek se pak orientoval na zjevné materiální výhody, které jim tento vztah přinášel.
Nechci aby vyzněl tento článek paranoidně, ale mám dojem, že článek pana Levitského byl načasován tak, aby jakýmsi bodrým způsobem vyzdvihl naše bývalá domnělá – protože vynucená – přátelství nebo společné hodnoty a posílil veřejné mínění proti výstavě amerického radaru v Brdech. I když o tom článek nehovoří přímo, souvislost je nasnadě. Přece bychom nemířili radarem na naše „přátele„.
Argument, že 10 milionů Čechů dokáže vždy najít odbytiště pro své výrobky na ruském trhu zavání touhou znovu tento prostor ekonomicky ovládnout, připoutat a využít. Protože se článek tváří bohorovně přátelsky, tváří se, že mu jde jen a jen o „lásku“ je o to víc nebezpečný. Myslím, že jsme si zkušenost ruské lásky ve 20. století užili dost a dost a již nikdy ji nemusíme opakovat.
