Politická situace, tak jak se nakonec po loňských patových volbách vybarvila, je nepříjemná pro vládu, která nedisponuje jasnou většinou v parlamentu. Je však nepříjemná i pro ČSSD, a zejména pro jejího předsedu: o to nepříjemnější, oč bombastičtější byly sliby a oč siláčtější bylo chvástání, které od něho v posledních měsících slýchali jeho spolustraníci.
Dalo se předpokládat, že to straně na klidu a stabilitě nepřidá. A od nedávného sjezdu ČSSD už fakticky probíhá závod o to, kdo se položí dřív: zda vláda, nebo Paroubkovo vedení.
Další komentáře a názory Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
To je „objektivní“ stránka věci. Je tu však taky stránka dejme tomu psychologická. Na sjezdu ČSSD byl nynější předseda zvolen poměrně slabou většinou. Jeho dva místopředsedové, Škromach a Sobotka, naopak většinou drtivou. Navíc se Paroubkovi nepodařilo prosadit některé „reformy“ (dílem líbivě populistické, dílem takové, které by vedly k snadnější manipulaci nižšími patry strany).
V tu chvíli zvolil předseda ČSSD frontální útok na své spolupracovníky. Vytýká jim, že svůj nesouhlas s některými „reformními“ kroky nedali předem najevo na vnitrostranickém fóru. Zajímalo by mne, zda s nimi předem probral to, o čem hovořil v neděli večer v ČT.
Paroubkův problém tkví zjevně v upřímném přesvědčení, že on to dělat nemusí. Že je ve straně nenahraditelný, že to vědí i jeho spolupracovníci a nezbývá jim, než se s tím smířit.
Říkat v normální straně a za normálních okolností při každém náznaku nesouhlasu „tak dobře, já tedy mohu jít od toho“ se nevyplácí. Hned se najde spousta těch, kteří se toho rádi chytí. V tomto směru není ČSSD ještě zcela normální strana, i když se normalitě velmi blíží.
Zkušenost praví, že hrozit svým přátelům: “dobře, tak si to tedy dělejte sami“ si může dovolit jen nadutý fouňa, který se předem postaral o to, aby měl všude kolem sebe jen otrocké duše. Taková strana je pak ovšem v demokratické soutěži zcela neschopná konkurence.
