Považovali byste za normální, že jdete do telemedpointu, kde vám tlak změří speciálně vyškolený personál, výsledek pošle lékaři na kilometry daleko a ten ho pak vyhodnotí sám? Je to přinejmenším nezvyk. Ale zdá se, že v oblastech, kde ubývají „obvoďáci“, si na to lidé zvykat budou. Říká se tomu telemedicína.
Příčina není v neochotě lékařů, ale v potížích krajů, kterým se říká periferie. Po válce napsal novinář Michal Mareš sérii reportáží, které vyšly pod názvem Přicházím z periferie republiky. Zachytil v nich to, o čem se v Praze široce nevědělo – témata odsunu Němců, „zlatokopů“ či národních správců. Mnozí si myslí, že je to už jen historie.
Není. Periferie republiky existují stále. Jejich problémy se točí kolem nabídky kvalifikované práce, vzdělání či dopravní obslužnosti. Stárnoucí lékaři a telemedicína patří k těm, které tak známy nejsou. Ale schází-li v Česku 46 „obvoďáků“, týká se to řádově desítek tisíc jejich pacientů. To není marginálie.
