Žádný med, takový kluk. Rozbrečí i ostatní děti, které aspoň na chvilku na mámu zapomněly a začínají si hrát. Nechce nic, nechce svačinu, nechce ven. Nechce tam být. Tak se při představení hodně snažím, jsem nejvtipnější, děti se baví, zalykají smíchy, padají ze židliček, tleskají.
A Nazar? Už nebrečí. Sedí nehnutě na malé židličce, pěstičky nacpané mezi koleny a jeho obličej vypadá, jako byste ho vysáli vysavačem. Naštvaný slovanský kluk. Nepovolil do konce. Kamenný obličej, skrytý vztek, a ještě skrytější žal. Až do konce představení. Nezatleskal. Nula. Nic.
