Nyní Janek Kroupa vydal v nakladatelství Daranus knihu Zločin jako profese s podtitulem: Pravda o velkém spiknutí. Od Davida Berdycha přes podivné důstojníky policie až k Františku Mrázkovi. Už podle této charakteristiky jde tedy o knihu nanejvýš atraktivní - odkrývající jedno z nepříliš viditelných, avšak nanejvýš podstatných pater naší polistopadové reality.
Každý člověk alespoň trochu sledující noviny či rozhlasové a televizní zpravodajství už zaznamenal jména jako Ivan Jonák, David Berdych, major Opava, Jaroslav Starka, František Mrázek či soudce Berka. Janek Kroupa ve své knize ukazuje, že se jednalo o jeden velký řetězec, v němž šlo samozřejmě v první řadě o peníze.
Služba v našlapaných žigulících
Vše mělo původ právě v libeňském Discolandu Sylvia Ivana Jonáka, nyní pykajícího za objednání vraždy své manželky a jejího milence. V Jonákově podniku začínal David Berdych jako vyhazovač. Vedle toho pro Jonáka vymáhal dluhy a čas od času si přilepšil i loupežným přepadením.
Později se však Berdych stal šéfem gangu, který byl řízen tzv. Policií, s. r. o. - špičkami Odboru boje s organizovaným zločinem Policie ČR. Nic překvapivého: autor vysvětluje, že bez zapojení policie se zde organizovaný zločin neobejde. A proč policisté měli (mají) potřebu do tohoto podniku jít? „Pocit hořkosti a deziluze, který sáhl do duše skoro všem zkušeným detektivům. Před pár lety, do Listopadu, bývali přece policisté někdo! Žádný vekslák, žádný číšník nebo šéf bazaru, kteří si razítkem v občance a oficiálním zaměstnáním kryli nekalé obchody, si na důstojníka od kriminálky netroufli a policie měla nesmírnou moc. Důstojníci brali slušné peníze a měli na tu dobu solidní auta, například ,našlapaný žigulík’ neboli Ladu 1500. Jenže pak se všechno změnilo a ti, na které se policie dívala svrchu, už nemuseli nic skrývat. Dali rychle najevo své bohatství, pýchu a mercedesy zvané medvědy. Policistovi zbyl jenom ten žigulík, a jak léta šla, nebylo to lepší.“
Právě proto se začaly rozšiřovat přepady velmi majetných lidí, které vždy zprvu vypadaly jako domovní prohlídky, neboť zločinci byli vybaveni policejními stejnokroji. Občas ale major Opava a spol. museli vykázat nějaké výsledky, a tak byl někdo z podsvětí obětován - byl poslán na „ránu“, kde se v rekordně krátkém čase objevili členové OBOZ a zajali jej.
Paralelně s Berdychovým gangem pracoval v severních Čechách bývalý člen Svědků Jehovových Brdlík se svým právníkem Thonatem, kteří rovněž za pomoci soudce Berky a nepřímých donucovacích způsobů uvrhli do konkurzu nemálo podniků. Ty následně díky Thonatovi, jenž byl vždy určen jako správce konkursní podstaty, „odčerpali“.
Naše demokratická země se tak při čtení knihy Janka Kroupy jeví jako pohádka na pokračování. Zdá se totiž, že nevládnou strany, poslanci či hejtmani, nýbrž že Českou republiku mají rozdělenou party násilníků, policistů a právníků, jiné oblasti zas spadají pod vliv ruskojazyčných mafií, třeba Čerkaské brigády.
Jak mít důvěru v soudy při čtení chabých výmluv JUDr. Zlámalové, která se nechala Thonatem uplatit dovolenou v londýnském Hiltonu? „Možná za to soudkyně JUDr. Zlámalová ani nemůže. Třeba ji ani nenapadlo, že by se takhle dal přijmout úplatek. A rozhodně v tom nebyla sama. Děsím se ovšem jedné věci - představy, že by soudkyně Zlámalová anebo jiná juristka toho druhu měla rozhodnout v nějaké mé vlastní kauze,“ vyslovuje Janek Kroupa to, co musí napadnout při čtení této pasáže asi každého.
Dobrý policista ještě žije
Ale aby to zas nevypadalo, že všichni jsou (jsme) jen lumpové. Je zde dvojice policistů, původně z OBOZ, později přeřazených do Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu - Helena Kahnová a Tomáš Gregor. Ti začali tušit, že ve spolupráci nadřízených a jejich informátora Davida Berdycha je cosi podivného. V policejním počítačovém systému totiž funguje „zablokování“ určitého jména, takže členové Policie, s. r. o., ihned věděli, když se někdo z kolegů o jejich kumpána začal zajímat.
A příběh nemá jen kladné hrdiny, ale i happy end, neboť jak Opava spolu s dalšími policisty, tak Berdych, Brdlík, Thonat a nyní i do Irska uprchlí Půta se Šulejem byli dopadeni a Helena Kahnová a Tomáš Gregor povýšeni. A vlastně ještě jednoho kladného hrdinu: Janka Kroupu. Těžko říci, zda je jeho investigativní novinařina činem spíše sisyfovským či donkichotským, nicméně se tak dostává čtenářům jeho knihy zase o něco plastičtější obrázek naší polistopadové současnosti - jenž jistě v trivializované interpretaci leckomu poslouží rovněž jako ukázka toho, co „by se za komunistů nikdy stát nemohlo“.
Mimo jiné pak kniha také ukazuje, že schopnost písemného vyjadřování zde není na bůhvíjaké úrovni. Strhující čtení, jaké třeba ve svém „mašínovském“ románu Zatím dobrý nabídl spisovatel Jan Novák, to není. Janek Kroupa je však novinář televizní, a navíc jde o první samostatnou knihu. Pokud jej tedy přehrabování se ve zločinném propletenci neomrzí, snad se dočkáme dalších netušených informací, a to třeba už v elegantnějším stylistickém i typografickém kabátě.
