Hlava jako střep, a v ní tísnivé vzpomínky: proboha, co jsem to včera vyváděl! Veselé společnosti, v níž jsem se octl, jsem dával najevo svou nelibost oplzlými posuňky. Pak jsem kopal do auta jakéhosi fotografa. A na nevinnou otázku náhodného chodce jsem odpověděl způsobem jednak nejapným, jednak urážlivým. Ale s tím je teď konec: ode dneška už ani skleničku!
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Taková předsevzetí zpravidla moc dlouho nevydrží. Už v poledne, kdy kocovina poleví, má člověk dojem, že si o to postižení vlastně tak trochu řekli. A do týdne je s předsevzetím konec.
Vztah mezi novináři a politiky je boj: novinář by politika rád nachytal na švestkách a občas přitom strká nos do věcí, do kterých mu nic není. Politik by rád novinářům nadekretoval, co mají psát. O rozumnou hranici mezi oběma krajnostmi se vede úporná válka.
Jak se vyvíjela situace u nás? Dokumentujme to na výrazných politických osobnostech: jen skončila kratičká polistopadová idyla, v níž se ještě novinářský vlk s politickým beránkem bratřili, došlo na třenice. Václav Havel je řešil tak, že se nakonec s některými novináři prostě nebavil. To je ještě podoba defenzivní a nevinná.
Václav Klaus měl přesnou představu o tom, co by novináři měli psát, a snažil se jim ji pedagogickými prostředky vnutit: to je úplně špatně položená otázka! Moc to nešlo a zrodila se slavná formulace o úhlavních nepřátelích lidstva. Klaus ji ovšem myslel jako žertovnou nadsázku.
Miloš Zeman zasypal úhlavní nepřátele lidstva vodopádem obhroublých urážek. Byl to nechtěný signál, že si s nimi neví rady.
A konečně Jiří Paroubek vnesl do konfliktu nový prvek: přesunul ho na úroveň soudních sporů. Zatím jen občanskoprávních.
Když to přehlédneme, není vztah premiéra s novináři zatím nic moc, ale v té škále si nestojí tak špatně: někde mezi Klausem a Zemanem. Jen nevím, zda je to jeho přednost nebo svědectví o úpadku české politiky.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Taková předsevzetí zpravidla moc dlouho nevydrží. Už v poledne, kdy kocovina poleví, má člověk dojem, že si o to postižení vlastně tak trochu řekli. A do týdne je s předsevzetím konec.
Vztah mezi novináři a politiky je boj: novinář by politika rád nachytal na švestkách a občas přitom strká nos do věcí, do kterých mu nic není. Politik by rád novinářům nadekretoval, co mají psát. O rozumnou hranici mezi oběma krajnostmi se vede úporná válka.
Jak se vyvíjela situace u nás? Dokumentujme to na výrazných politických osobnostech: jen skončila kratičká polistopadová idyla, v níž se ještě novinářský vlk s politickým beránkem bratřili, došlo na třenice. Václav Havel je řešil tak, že se nakonec s některými novináři prostě nebavil. To je ještě podoba defenzivní a nevinná.
Václav Klaus měl přesnou představu o tom, co by novináři měli psát, a snažil se jim ji pedagogickými prostředky vnutit: to je úplně špatně položená otázka! Moc to nešlo a zrodila se slavná formulace o úhlavních nepřátelích lidstva. Klaus ji ovšem myslel jako žertovnou nadsázku.
Miloš Zeman zasypal úhlavní nepřátele lidstva vodopádem obhroublých urážek. Byl to nechtěný signál, že si s nimi neví rady.
A konečně Jiří Paroubek vnesl do konfliktu nový prvek: přesunul ho na úroveň soudních sporů. Zatím jen občanskoprávních.
Když to přehlédneme, není vztah premiéra s novináři zatím nic moc, ale v té škále si nestojí tak špatně: někde mezi Klausem a Zemanem. Jen nevím, zda je to jeho přednost nebo svědectví o úpadku české politiky.
