Zatčeni a odsouzeni byli za něco, co ani náhodou neudělali. Jak to bývá, přiznání bylo vynuceno způsoby běžnými v takových případech. Detaily neznám a jsem tomu rád, netoužím se je dozvědět. Jasné je jen jedno: každému slušnému člověku se nad tím chce zvracet.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Je pravděpodobné, že libyjského diktátora vedly k rozehrání „případu“ pragmatické důvody: jednak asi musel nějak vysvětlit masovou nákazu AIDS v nemocnici, která se asi ani v Libyi nedala ututlat. Jednak se potřeboval před národem rehabilitovat za to, že musel konečně couvnout v aféře Lockerbie.
Nevybral si jako oběť Američany, Brity nebo Francouze. Odnést to měli Bulhaři, u nichž se právem předpokládalo, že se vzhledem ke své relativní slabosti nebudou s to se tak účinně bránit. Klidně jsme se mohli octnout na jejich místě i my (naše ošetřovatelky si naštěstí už drahnou dobu vybírají bezpečnější končiny) a pochybuji, že by na Kaddáfího zabralo, že jsme od pradávna tvrzí demokracie ve střední Evropě. Mise Petra Piharta by byla tentokrát vyzněla ještě marněji než ta kubánská.
Ošetřovatelky jsou tedy doma. Celý svět oslavuje paní Sarkozyovou a Ferero-Waldnerovou. Po osmi letech se podařilo osvobodit šest nevinných lidí. Nebylo to díky nepopiratelnému šarmu obou dam. Stálo to 460 milionů dolarů. Jen se zatím přesně neví, koho. Kaddáfího určitě ne. Jeho bilance i po zahrnutí případu Lockerbie je jen slabě negativní. V Evropě přejdou oslavy pozvolna v zuřivou hádku o to, kdo a kolik zacáloval.
Chápu radost obětí a jejich příbuzných, nechci ji kalit. Ale mají ti ostatní, máme my ostatní co oslavovat? To, že jsme tak snadno vydiratelní? Oslavovat může Libye. A protože se říká „exempla trahunt“, vnucuje se otázka: kdo bude příště na řadě?
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Je pravděpodobné, že libyjského diktátora vedly k rozehrání „případu“ pragmatické důvody: jednak asi musel nějak vysvětlit masovou nákazu AIDS v nemocnici, která se asi ani v Libyi nedala ututlat. Jednak se potřeboval před národem rehabilitovat za to, že musel konečně couvnout v aféře Lockerbie.
Nevybral si jako oběť Američany, Brity nebo Francouze. Odnést to měli Bulhaři, u nichž se právem předpokládalo, že se vzhledem ke své relativní slabosti nebudou s to se tak účinně bránit. Klidně jsme se mohli octnout na jejich místě i my (naše ošetřovatelky si naštěstí už drahnou dobu vybírají bezpečnější končiny) a pochybuji, že by na Kaddáfího zabralo, že jsme od pradávna tvrzí demokracie ve střední Evropě. Mise Petra Piharta by byla tentokrát vyzněla ještě marněji než ta kubánská.
Ošetřovatelky jsou tedy doma. Celý svět oslavuje paní Sarkozyovou a Ferero-Waldnerovou. Po osmi letech se podařilo osvobodit šest nevinných lidí. Nebylo to díky nepopiratelnému šarmu obou dam. Stálo to 460 milionů dolarů. Jen se zatím přesně neví, koho. Kaddáfího určitě ne. Jeho bilance i po zahrnutí případu Lockerbie je jen slabě negativní. V Evropě přejdou oslavy pozvolna v zuřivou hádku o to, kdo a kolik zacáloval.
Chápu radost obětí a jejich příbuzných, nechci ji kalit. Ale mají ti ostatní, máme my ostatní co oslavovat? To, že jsme tak snadno vydiratelní? Oslavovat může Libye. A protože se říká „exempla trahunt“, vnucuje se otázka: kdo bude příště na řadě?
