Můžu svědomitě prohlásit, že ať ťukáte do nosánku drobka jakkoliv – přímo, seshora, ze strany, lehce i mírně agresivně –, nic z toho nebude. Jen nespokojené frkání. Alespoň v případě našeho Alexe. Vyvráceno, jak se říkávalo v populární televizní show Bořiči mýtů.
Na konec roku jsme se s mou paní těšili. Alexe čekaly první Vánoce a Nový rok. V naší rodině totiž fúzujeme. Slavíme české svátky a přirozeně i ty ruské. Paní choť se tomu nebrání.
České Vánoce jsou dobrou záminkou pro úklid. Cukroví jí chutná. Naše štědrovečerní menu v podobě kuřecích plátků s broskví místo kapra a bramborového salátu platí za takový příjemný start novoročního obžerství, které v Rusku trvá od Silvestra do pravoslavných oslav narození Ježíše Krista.
Pravda, loni si má paní novoroční tabuli moc neužila. Kvůli těhotenské nevolnosti odevzdaně hleděla na kaviárové chlebíčky a pouštěla si hity ruské pop-music. Asi abych taky trpěl.
Díky narození syna jsou letošní svátky něčím zvláštním. Náš požitkářský svátek se vrátil k autentickým kořenům. K rodinné atmosféře. Chtěli jsme drobkovi vytvořit kouzelný večer.
Na pohádky je ještě malý a z dárků se neraduje. Tak jsme mu alespoň hezky ozdobili stromeček mixem českých a místních ozdobiček. A má paní mu nechala udělat dřevěnou figurku dráčka se jménem Alex. Pod věčnou jolku jsme umístili papírový trutnovský betlém a umělohmotného dědu Mráze, který na mou paní pomrkával ještě v dětství.
Vše zářilo, blikalo. Hrála Rybovka. A my se těšili na reakci našeho syna. Na první emoce spojené s Vánoci, které si snad na dlouho zapamatuje.
Maminky influencerky ze všech koutů světa, kterými nás bombarduje algoritmus sociálních sítí, nám slibovaly, že Alex bude u vytržení. Zazvonil jsem na zvonec s vyrytou budovou ruského zamini – konečně se bizarní dárek od diplomatů k něčemu hodil – a paní manželka přinesla syna do obýváku.
A on nic. Žádný jásot. Ručičky k ozdobičkám nenatahoval. Mžikajícím světýlkům věnoval pár vteřin pozornosti. Socky zase lhaly.
Ale my to Alexovi s paní manželkou nemáme za zlé. Nepodařilo se nám letos našemu synovi zprostředkovat kouzlo Vánoc podle našich představ, přesto jsme mu vděčni. Za všechny okamžiky radosti i rodičovského zoufání. A hlavně za to, že do nového roku 2024 vstupujeme jako šťastná rodina.
Vážení čtenáři, toto je poslední díl seriálu Jak se rodí v Moskvě. Děkuji vám, že jsme společně mohli na stránkách Lidových novin prožívat příhody malého Čecho-rusa a nás, jeho rodičů v dalekém Rusku. A na shledanou u serióznějších článků.
