Miroslav Macek je nezpochybnitelným pravičákem, alespoň to o sobě tvrdí. Když si k němu přijdete spravit zuby, ošetří vám jen pravou polovinu chrupu. Domnívá se, že je jediným politickým arbitrem v zemi a proto posuzuje co stojí napravo a co nalevo.
Nevím, kde sebral svá tvrzení o snaze NG „o zmohutnění instituce a jejího rozpočtu, tedy o zvětšení prestiže a moci“. Rád bych panu pravicovému Mackovi sdělil, že naši daňoví poplatníci platí vstup do galerie ze svých daní, poněvadž NG je státní příspěvkovou organizací a zásadní podíl jejího rozpočtu hradí stát. Takže naši občané zakoupením vstupenky platí podruhé.
Srovnávání uměleckého odkazu generací s „poplatky na lyžařských vlecích či tenisových kurtech“ pramení z okamžitého Mackova pomatení smyslů, jinak si to nedovedu vysvětlit.
Samozřejmě, každý občan se může rozhodnout zda do Národní galerie půjde či ne, ale nepochybně by společnosti nevadilo, kdyby lidé našli cestu spíše do galerie než se vyžívali v pokleslých zábavách, které současná společnost nabízí ze všech stran a které jen prohlubují to nízké a nevzdělané co v lidech je.
Samozvaný umělecký kritik Miroslav Macek se také mýlí v tom, když se domnívá, že umění probouzí jen plakátově ušlechtilé city. Ke kultivaci osobností patří někdy i facka, jak nás o tom ostatně pan Macek přesvědčil, když, řekněme oprávněně, zfackoval kolegu Ratha. Umění někdy zjemňuje a zklidňuje, jindy naopak, pobuřuje a znechucuje. Obé vede ke komplexnímu vývoji osobnosti. A člověk, který se naučí žít s potřebou umění si umí s těmito jevy poradit.
Překvapilo mě, že pan Macek, který se často vydává za kulturního člověka, překládá si Shakespeara a píše (ne sice příliš zdařilé, ale přesto) verše, se tak diletansky až nenávistně staví k výtvarnému umění. Je to asi tím, že v Národní galerii dlouho nebyl. (Možná, že vůbec nikdy, nechci mu sahat do svědomí.) A určitě neví, že komunisté, kteří vládnou Národní galerii v Londýně a Tate modern tamtéž, tento komunistický ideál volného vstupu zavedli již před lety.
Nevím, kde sebral svá tvrzení o snaze NG „o zmohutnění instituce a jejího rozpočtu, tedy o zvětšení prestiže a moci“. Rád bych panu pravicovému Mackovi sdělil, že naši daňoví poplatníci platí vstup do galerie ze svých daní, poněvadž NG je státní příspěvkovou organizací a zásadní podíl jejího rozpočtu hradí stát. Takže naši občané zakoupením vstupenky platí podruhé.
Srovnávání uměleckého odkazu generací s „poplatky na lyžařských vlecích či tenisových kurtech“ pramení z okamžitého Mackova pomatení smyslů, jinak si to nedovedu vysvětlit.
Samozřejmě, každý občan se může rozhodnout zda do Národní galerie půjde či ne, ale nepochybně by společnosti nevadilo, kdyby lidé našli cestu spíše do galerie než se vyžívali v pokleslých zábavách, které současná společnost nabízí ze všech stran a které jen prohlubují to nízké a nevzdělané co v lidech je.
Samozvaný umělecký kritik Miroslav Macek se také mýlí v tom, když se domnívá, že umění probouzí jen plakátově ušlechtilé city. Ke kultivaci osobností patří někdy i facka, jak nás o tom ostatně pan Macek přesvědčil, když, řekněme oprávněně, zfackoval kolegu Ratha. Umění někdy zjemňuje a zklidňuje, jindy naopak, pobuřuje a znechucuje. Obé vede ke komplexnímu vývoji osobnosti. A člověk, který se naučí žít s potřebou umění si umí s těmito jevy poradit.
Překvapilo mě, že pan Macek, který se často vydává za kulturního člověka, překládá si Shakespeara a píše (ne sice příliš zdařilé, ale přesto) verše, se tak diletansky až nenávistně staví k výtvarnému umění. Je to asi tím, že v Národní galerii dlouho nebyl. (Možná, že vůbec nikdy, nechci mu sahat do svědomí.) A určitě neví, že komunisté, kteří vládnou Národní galerii v Londýně a Tate modern tamtéž, tento komunistický ideál volného vstupu zavedli již před lety.
