Není tedy divu, že se stal kamenem úrazu v nedělní Partii na Primě. Jeho početný fanklub zastupovala nekorunovaná předsedkyně této instituce Němcová, protivnou stranu zarytý a pochmurný prezidentův odpůrce Zaorálek.
Další komentáře a názory Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
Zaorálek je přitom tak trochu obětí vlastního selhání. Kdysi zjevně naletěl Klausovým slibům, že bude přísně nestranický a že svůj úřad bude brát jako jakýsi vejminek. Je to, jako kdyby liška slibovala, že už nebude trhat slepice. Díky Zaorálkově naivitě se pak Klaus octl na Hradě, zatímco nynější místopředseda PS pouze v karetní hře Miloše Zemana. To, že teď hovoří o „kašpárkovském a komediantském způsobu“ prezidentovy politiky a za jeho hlavní manko považuje nedostatečnou vážnost v cizině, je třeba brát aspoň zčásti jako projev frustrace.
Vážnost v zahraničí sama o sobě ostatně není dostatečné plus. Někdy váží víc vážnost doma. Kdyby byl v roce 1968 tehdejší prezident "ČSSR" Svoboda poctivě hájil zájmy své země, v Kremlu by ho moc rádi neměli, ale o to víc by vzrostla jeho vážnost tam, kde o ni šlo. Bohužel, nestalo se. Náš prezident projevuje jakousi nedůslednost: nejprve nepřímo obvinil amerického prezidenta a Spojené státy z toho, že by taky mohli falšovat důkazy v iráckém konfliktu (podotýkám, že k obviňování USA není zapotřebí nějaké nebytečné odvahy, stačí trocha drzosti, která se mezi našinci vždycky najde), a od té doby se úpěnlivě snaží proniknout k Bushovi do Bílého domu. Je projevem politické kultury (té americké, ne té naší), že se to zatím nepovedlo.
Paní Němcová vidí vše v obráceném gardu. To, co se Zaorálkovi jeví jako kašpárkovství, je pro ni vizionářstvím. Prezident se nebojí říci názory, které mohou být pociťovány jako kontroverzní. Ani to není hodnota sama o sobě. Jsou totiž názory, které by se měl člověk stydět vyslovit. Např. když Klausův věrný stoupenec Zahradil obviňuje svého kritika Lišku, že je řízen z Berlína. Fuj.
Šašek nebo vizionář? Obávám se, že obě polohy lze skloubit do jakési dialektické jednoty. Problém je, že česká politika nepotřebuje v této funkci ani šaška, ani vizionáře. Daleko víc by prospěl poctivý státní úředník bez velkých politických ambic, který by dokázal právě díky tomu vnést do českého politického svinčíku trochu slušnosti a pořádku. Toho se, jak to tak vypadá, v dohledné době nedočkáme.
