Klaus se v té souvislosti nechal slyšet, že ODS už není tou stranou, kterou kdysi zakládal, že k ní má určitý odstup. Ta formulace nebyla nijak útočná, spíš jen konstatování, že život jde dál.
Prezidenta nepochybně vedla snaha dát najevo, že je povznesen nad denní půtky politického života, a tudíž se hodí i pro druhé období na svůj úřad. To je pragmatická stránka věci.
Otázka ovšem je, zda je to všechno. Klaus dal v poslední době několikrát najevo svou nespokojenost s tím, co vedení strany dělá. Nynější vládu označil za chabé provizorium, už předtím se zmínil, že by eventuelně uvažoval o založení nového pravicového subjektu.
Na druhé straně ve vedení ODS došlo k jakémusi přeskupování: nejprve byl proti předsedově vůli zvolen nemilovaný syn Topolánek. Loni na podzim přišla o post místopředsedkyně oddaná Klausova stoupenkyně Němcová. Stínový ministr zahraničí Zahradil odešel do bruselského exilu a na poslední chvíli získal statut jakési Topolánkovy osobní bruselské spojky. Největší pád ovšem zažil Vlastimil Tlustý, spiritus agens ODS a mistr zákulisních dohod. Nejprve se stal na pár měsíců ministrem financí a kvůli tomu se musel vzdát předsednictví v poslaneckém klubu, pak přišel o ministerské křeslo a vlastně o všechno.
Není divu, že právě on teď pozdvihl v ODS prapor vzpoury. Položil Topolánkovi nůž na krk v podobě ultimáta: buď reforma vládních reforem podle mého gusta, nebo konec. V rozhovoru pro MfD nazval svého předsedu podvodníkem a ministra financí třikrát lhářem. Zřejmě tak ladí noty s Paroubkem. Tlustého iniciativa je vážná věc: své reformy sice neprosadí, ale povalit vládu se mu může povést velmi snadno.
Další komentáře a názory Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
Klaus sice před časem Tlustého otcovsky napomenul a zdůraznil nutnost koaličního kompromisu. To ovšem říci ze své pozice musel.
Skoro to vypadá, jako by v ODS probíhal jakýsi boj, který může skončit výměnou vedení. Takový boj se rozbíhá většinou tenkrát, když je strana po neúspěšných volbách v opozici. Nestandardní na nynější situaci je, že teď je pád vlády a tedy neúspěch ODS jako nejsilnější vládní strany naopak smyslem boje.
Prezidenta nepochybně vedla snaha dát najevo, že je povznesen nad denní půtky politického života, a tudíž se hodí i pro druhé období na svůj úřad. To je pragmatická stránka věci.
Otázka ovšem je, zda je to všechno. Klaus dal v poslední době několikrát najevo svou nespokojenost s tím, co vedení strany dělá. Nynější vládu označil za chabé provizorium, už předtím se zmínil, že by eventuelně uvažoval o založení nového pravicového subjektu.
Na druhé straně ve vedení ODS došlo k jakémusi přeskupování: nejprve byl proti předsedově vůli zvolen nemilovaný syn Topolánek. Loni na podzim přišla o post místopředsedkyně oddaná Klausova stoupenkyně Němcová. Stínový ministr zahraničí Zahradil odešel do bruselského exilu a na poslední chvíli získal statut jakési Topolánkovy osobní bruselské spojky. Největší pád ovšem zažil Vlastimil Tlustý, spiritus agens ODS a mistr zákulisních dohod. Nejprve se stal na pár měsíců ministrem financí a kvůli tomu se musel vzdát předsednictví v poslaneckém klubu, pak přišel o ministerské křeslo a vlastně o všechno.
Není divu, že právě on teď pozdvihl v ODS prapor vzpoury. Položil Topolánkovi nůž na krk v podobě ultimáta: buď reforma vládních reforem podle mého gusta, nebo konec. V rozhovoru pro MfD nazval svého předsedu podvodníkem a ministra financí třikrát lhářem. Zřejmě tak ladí noty s Paroubkem. Tlustého iniciativa je vážná věc: své reformy sice neprosadí, ale povalit vládu se mu může povést velmi snadno.
Další komentáře a názory Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
Klaus sice před časem Tlustého otcovsky napomenul a zdůraznil nutnost koaličního kompromisu. To ovšem říci ze své pozice musel.
Skoro to vypadá, jako by v ODS probíhal jakýsi boj, který může skončit výměnou vedení. Takový boj se rozbíhá většinou tenkrát, když je strana po neúspěšných volbách v opozici. Nestandardní na nynější situaci je, že teď je pád vlády a tedy neúspěch ODS jako nejsilnější vládní strany naopak smyslem boje.
