Inovace je originální: zavádí tak široce pojaté právo na odpověď a opravu, které umožní udělat z nepohodlných novin kolekci vládní propagandy a z vydavatelů, kteří by tomu chtěli čelit, žebráky. Český tisk se záležitosti věnuje dosti zevrubně, a není divu: věc se nás dotýká možná víc, než jsme ochotni si připustit. Jde o velmi významný precedens a v České republice existuje pro podobné zákonodárné iniciativy již dávno živná půda.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Nespokojenost s médii jako se ztělesněním svobody projevu dával nepokrytě najevo už první český premiér Klaus: když mluvil o novinářích jako o největších nepřátelích lidstva, mělo to ovšem ještě ráz jakési nadsázky. Zato Zeman hovořil o hnoji, xindlu a sajrajtu a myslel to smrtelně vážně. Jeho přání, aby některé nepohodlné tiskoviny (Respekt) už konečně zanikly, zůstala jen v rovině přání a nepřerostla v legislativní a administrativní činnost. Tu ohlásil až Zemanův následník Paroubek. Svou představu o novém tiskovém zákoně podle německého nebo rakouského vzoru (zlomyslné poznámky o konkrétních vzorech z této oblasti si teď odpustíme) nestačil zatím realizovat díky volební porážce. Topolánek, který se vrátil k zemanovské rétorice, se vzhledem k tomu vůči němu jeví jako liberál, ale rozdíl je bohužel velmi relativní.
Ficova inovace je pro české bojovníky s „nepřáteli lidstva“ významným podnětem a inspirací: nebojuje se svobodou projevu zpříma, to by dnes nešlo, ale vychytralou obezličkou. Asi proto Brusel, kterému tolik záleží na tom, aby se moc nekritizoval komunismus (mohli by se zlobit Rusové) ani islámský extremismus (zlobili by se muslimové, což je možná ještě horší), zachovává ohledně slovenského tiskového zákona vznešené mlčení.
Neberme ty věci na lehkou váhu, týkají se nás stejně jako Slováků. A nečekejme, že nám pomůže nějaký hodný, bohatý a mocný strýček. Strýčkové pomáhají jen těm, co si dovedou pomoci sami.
