Václav Klaus: Soukromé, veřejné a film

Ikdyž jsem si nemohl nepovšimnout, že reprezentant Asociace producentů Pavel Strnad do preambule svého textu napsal, že „nemá smysl polemizovat s názory laika, který nemá ponětí o ekonomice filmové tvorby“, přesto k jeho názorům uvedu několik poznámek (text Osm filmových omylů Václava Klause uveřejnil 24. května server aktuálně. cz - pozn. red.).

A to nikoli k filmové tvorbě jako takové, ale ke vztahu soukromého a veřejného a k nárokování si peněz cizích pro soukromou potřebu. O tom to všechno totiž je. Ani sebelepší umělecké dílo není veřejným statkem, byť ho veřejnost může nesmírně oceňovat.

K tématu laiků a odborníků. Musím trvat na tom, že pokud by měli o věcech veřejných diskutovat a zákony schvalovat pouze odborníci určitého oboru, museli bychom přebudovat celý ústavní systém naší země podle nechvalně proslulého korporativistického vzoru předválečné Itálie, ve které byli poslanci voleni nikoli na občanském základě, ale z dvaadvaceti profesních korporací. Část diskuse o podpoře kinematografie je bohužel právě o tom.

V následujícím textu, členěném do osmi bodů, které si zvolil Pavel Strnad, jsou nejdříve uvedeny jeho argumenty a pak moje odpověď:

Za prvé
PS: Václav Klaus si bohužel plete filmový průmysl a filmovou tvorbu. Filmový průmysl je opravdu standardní obchodní odvětví - na provoz filmových laboratoří, zvukových studií nebo půjčoven kamerové techniky se opravdu může dívat pouze ekonomickým pohledem.

Filmová tvorba ale představuje především stránku uměleckou, české filmy vyprávějí naše příběhy, používají jazyk, kterým mluvíme, a zobrazují prostředí, v němž žijeme. Jsou součástí naší národní identity. Při vzniku jednoho českého filmu je potřeba investice v průměru okolo třiceti milionů korun, která je vzhledem k omezenému jazykovému trhu ve většině případů nenávratná. Státní podpora, která kryje jen část rozpočtu filmu, tak sníží potřebnou investici a umožní realizaci filmu.

Ve všech evropských zemích je podpora filmové tvorby zajišťována prostřednictvím samostatných fondů financovaných státem nebo z jiných zdrojů. To zaručuje nezávislost filmové tvorby na politických rozhodnutích a dlouhodobou kontinuitu této podpory.

VK: Oddělovat filmový průmysl a filmovou tvorbu nelze. Tvrdit to je zásadním a v podstatě mylným předpokladem producentů a filmařů, od kterého se odvíjí jejich veškerá další argumentace.

Začněme ale od počátku. Zákon o Státním fondu pro podporu a pro rozvoj české kinematografie existuje. Fond funguje již od roku 1992 a je jedním ze zdrojů, který napomáhá financování filmů v České republice. Za dobu těchto posledních čtrnácti let česká kinematografie vytvořila velké množství filmů, více než některé srovnatelné evropské země. Ten, kdo naznačuje něco jiného, zamlčuje fakta. Rozsah a forma státní podpory je legitimní věc k diskusi, automatický nárok na podporu nikoli. Z toho musíme vycházet.

Zamítnutý zákon proto nebyl o vzniku fondu, ale „pouze“ o navýšení prostředků do tohoto fondu, a to velmi zvláštním způsobem. Bylo to učiněno formou dodatkového zdanění konkrétně uvedených soukromých subjektů. Podotýkám, že běžnou rozpočtovou dotací do existujícího fondu mohly být - bez novely zákona - finanční prostředky navýšeny kdykoli, kdyby o to ministr kultury usiloval. Spor nevedu o rozsah prostředků, ale o konkrétní zákon.

Za druhé
PS: Stát podporuje i jiné druhy umění. Ze státního rozpočtu dotuje například Národní divadlo (418 mil. korun v roce 2005), Národní galerii (208 mil. Kč), Státní operu (118 mil. Kč) nebo Českou filharmonii (69 mil. Kč), z rozpočtu krajů a měst pak další kulturní instituce. Tvorba v ostatních uměleckých oborech je dále dotována v rámci grantových programů ze státních a obecních rozpočtů.

Český sport získává z výtěžku loterijní činnosti provozované akciovou společností Sazka ročně přes 1 miliardu korun. Jen pro srovnání - loni přišlo na české filmy do kin celkem 2,3 milionu diváků, to je například dvakrát více než na všechny zápasy první fotbalové ligy.

VK: Národní divadlo, Národní galerie a Česká filharmonie nejsou „druhy umění“, ale konkrétní instituce. Podporu filmu jako takového by bylo možné eventuálně srovnávat s podporou českého profesionálního či ochotnického divadelnictví, celostátního i regionálního výstavnictví, příp. určitého typu hudby. V posledních letech jsem opakovaně, i když nerad, podepisoval deficitní státní rozpočty, a proto mne nikdo nemůže obviňovat z toho, že kdyby v některém z těchto rozpočtů získalo poslaneckou legitimitu zvýšení prostředků na domácí filmovou tvorbu, že bych právě toto odmítal. Znovu opakuji, že jsem odmítl „jen“ tuto konkrétní novelu zákona.

Za třetí
PS: Zdroji fondu jsou vedle příspěvku ze státního rozpočtu a výnosů z prodeje filmů z let 1965 - 1991 nově odvody ze vstupného do kin, prodeje videonosičů a příjmu vysílatelů z televizní reklamy. Na financování fondu, a tím pádem podpoře vzniku nových filmů, se tak podílejí všichni, kteří zde bez jakýchkoliv omezení obchodují s filmy. Distributoři, stejně jako TV stanice, kupříkladu dovážejí na český trh zahraniční filmy bez jakýchkoliv cel nebo omezení.

Celkový objem takto získaných finančních prostředků by se měl blížit 300 milionům korun ročně. Státy se srovnatelným počtem obyvatel přitom na podporu filmové tvorby věnují ročně několikanásobky této částky. Proto považuji za nezbytné, aby stát do fondu každoročně přispíval ze státního rozpočtu (což mu zákon umožňuje) stejnou částkou, kterou vybere od poplatníků. VK: Ve státním rozpočtu České republiky a ve finančním hospodaření českého státu neexistuje žádný jiný případ vázání konkrétních rozpočtových příjmů na konkrétní rozpočtové výdaje. Toto zavést by bylo revolučním precedentem, který by znamenal naprosto nepřípustnou parcelaci státního rozpočtu. Státní rozpočet je o přerozdělování, nikoli o hledání souvislostí mezi konkrétními příjmy a výdaji.

Za čtvrté
PS: Jak je už výše uvedeno, do fondu kinematografie by měly plynout odvody ze vstupného do kin, z prodeje videonosičů a z televizního vysílání. To jsou v současné době tři základní a nejdůležitější způsoby šíření filmů. Nejde tedy o „nahodile vybrané subjekty“, ale o subjekty, které obchodují na českém trhu s filmy. VK: Platí argumentace bodu 3, ale i kdybych argumentaci „vázání“ příjmů a výdajů přijal, za nesmyslné považuji například to, že by měly tuto novou, dodatečnou daň platit i televize hudební či sportovní, které žádné filmy nešíří a šířit nikdy nebudou.

Za páté
PS: Uvedená čísla svědčí podle mého názoru spíše o opaku a dokazují, že fond kinematografie má za současné situace k dispozici minimum finančních prostředků. Příjmy fondu se v minulém roce ani nepřiblížily výše uvedeným dotacím pro Národní divadlo, Národní galerii nebo Státní operu. Srovnání se zahraničím je ještě tristnější - Česká republika je na jednom z posledních míst v Evropě. Naši sousedé vynakládají na podporu filmu nesrovnatelně vyšší prostředky, v minulém roce nás předstihlo i Slovensko.

VK: Zahraniční srovnání je zavádějící a není návodem. Tradičně silná a svébytná (a zcela jednoznačně světová) kinematografie polská vystačí s daleko menšími státními dotacemi na svou národní kinematografii než kinematografie maďarská či rakouská. V přepočtu na jednoho obyvatele má polská kinematografie čtyřnásobně menší státní podporu, než je tomu u jiných zemí, jejichž kinematografická tvorba tak silnou pozici ve světě filmu nemá. Po schválení novely by na jednoho obyvatele čeští filmaři dostávali více než polští. To nechci hodnotit, pouze bychom měli používat férové argumenty.

Za šesté
PS: V tomto jediném bodě lze s prezidentem souhlasit. Zákon v * 3, odst. 4 a 5 nařizuje, aby byl z jednání rady vyloučen člen, který je jakýmkoliv způsobem spojený s projektem žádajícím o podporu. Místo toho by měl být takový projekt rovnou odmítnut. Snížil by se tím možná počet odborníků ochotných zasednout v radě, ale předešlo by se podezření z ovlivňování rady.

VK: I kdyby byl tento důvod možného střetu zájmů a korupce mou jedinou výhradou proti této novele zákona, i to by muselo stačit k tomu, abych ji vetoval. Jestliže byla tato novela připravována již od roku 1998, pak je neomluvitelné, že takto citlivý problém nebyl odstraněn.

Za sedmé
PS: Václav Klaus zřejmě novelu zákona nečetl pozorně - v textu se výraz „evropská identita“ vyskytuje pouze dvakrát v souvislosti s Evropskou úmluvou o koprodukci: poprvé v * 4a, odst. 2, ve kterém je zakotvena definice finanční koprodukce, podruhé v příloze zákona, kde se stanovují podmínky pro získání koprodukčního statutu. Získání koprodukčního statutu je nezbytné pro filmová díla, která se vyrábějí v mezinárodní koprodukci a chtějí například žádat o peníze z evropského fondu Eurimages. Produkční statut není žádným způsobem svázaný s rozhodováním rady fondu, nemůže tedy dojít k nějakému vyjmutí a upřednostňování, kterými straší pan prezident.

VK: Evropskou identitou se zákony o podpoře naší národní kinematografie zabývat nemají. Podporovat evropskou identitu snad může mít zájem Evropská komise, ale určitě to není úkolem českého filmu a české kinematografie.

Za osmé
PS: Těžko polemizovat s prezidentovým přesvědčením o smyslu tohoto zákona, ale můžeme si připomenout, že tuto novelu připravovalo ministerstvo kultury od roku 1998. Její první verzi poslanci v roce 2001 odmítli. Přepracovanou novelu vláda schválila v prosinci roku 2004 a Poslanecká sněmovna se jí zabývala po celý minulý rok - zpravodajkyně zákona Kateřina Dostálová (ODS) uspořádala dokonce dvě otevřená zasedání podvýboru pro kulturu, na kterém o zákonu poslanci diskutovali s odbornou veřejností. Na základě těchto jednání vznikla na podzim 2005 upravená verze zákona, kterou poslanci v únoru 2006 schválili. Takže celé ještě jednou pro Václava Klause?

VK: Senát - jako významná složka parlamentu - měl na novelu jiný názor než sněmovna, ale ta jej přehlasovala. I stanovisko Senátu ovlivňuje mé rozhodnutí a je to správně. Rozhodující ale bylo hlasování sněmovny 23. května 2006. To rozhodlo. Nikoli Senát a nikoli prezident.

Dodatek
V posledních dnech došlo k uzavření českého stánku na festivalu v Cannes, což je bezprecedentním krokem. Jde o emotivní krok, stejný jakým je hrozba stáhnout filmy ze zlínského festivalu či výrok producenta Trojana, že zvažuje stažení svého filmu z karlovarského festivalu. To všechno považuji za mimořádně nešťastné, trapné a nedůstojné. Mimo jiné to demonstruje naprosté nepochopení celé polistopadové éry.