Nu, skoro každého, ale ne úplně každého. Vyhnala jsem muže na fotbal někam jinam, protože jsem se rozhodně chtěla podívat na film, který vysílala ČT na druhém programu. Jmenoval se Zdroj, a byl to skutečně výtečný dokument o Ázerbájdžánu. Filmaři natočili a předvedli všechno - jak žádají o povolení natáčet, které jim někde dají a jinde zase ne, jak za nimi každou chvíli přijede policie a kamsi je odvádí, co si myslí a říkají (nebo neříkají) vesničané, a co říkají a možná si myslí představitelé úřadů.
Bylo to nesmírně poučné - přinejmenším část Ázerbájdžánců pokládá ropné bohatství své země spíš za prokletí než za výhodu. Bohatství teče do kapes maličkému okruhu těch, kdo jsou u moci, zato nemalé ekologické problémy dopadají v okruhu těžby ropy na všechny. Stěžovali si na těžební společnost, ale v podtextu bylo jasně slyšet, že si stěžují na vládu.
Společnost, která těží ázerbájdžánskou ropu, chce co nejvyšší zisky s co nejmenšími náklady; jako všechny společnosti na světě. Výdělečné firmy se nezřizují proto, aby chránily občany. Na to si lidé volí parlament a vládu. Jenže v Ázerbájdžánu se o výsledcích voleb rozhoduje v zákulisí, a nikoli u volebních uren. A demokratický svět k tomu přihlíží.
Nebyla to veselá podívaná, i když nepostrádala ani chvíle trpkého humoru - jako třeba když se na obrazovce zjevovali nešťastníci v propagačním a sebeoslavném filmu, který českým filmařům ochotně a ráda zapůjčila ropná společnost, a pějí stupidní písně o ropovodu Baku - Tbilisi - Džejchán.
Většina diváků se nepochybně dívala na fotbal. Jistě to bylo napínavé, a vzhledem k tomu, že čeští fotbalisté, jak jsem se doslechla, vyhráli, bylo napětí korunováno sladkým pocitem vítězství. Já bych byla po zhlédnutí filmu s chutí někoho praštila pěstí do nosu. Na rozdíl od fotbalových fanoušků mi do skoku nebylo. Jim nepochybně ano, určitě se opakoval známý rituál „Kdo neskáče, není Čech“.
Musela jsem myslet na nešťastný Ázerbájdžán, na ty úředníky, kteří lžou, až se jim od pusy práší, ale přitom přece jen uhýbají očima: vědí, že lžou a stydí se. Svět ovšem chce ropu, a tak se sice západní státy a mezinárodní organizace občas o nedemokratických poměrech v Ázerbájdžánu zmíní, ale spíš jen pro formu, aby se neřeklo.
Jako při nedávných parlamentních volbách: mezinárodní pozorovatelé je označili za nepoctivé, ale jinak po nich neštěkl pes. Novináři si pospekulovali: bude další barevná revoluce? Nebude? Nebude. Opozice je slabá, vláda silná, a ostatně - kdoví, jak by ty volby dopadly, kdyby byly bývaly spravedlivé? No, aspoň že Česká televize odvysílala ten skvělý film. Těch pár výstředníků, kteří se obejdou bez fotbalu, mohlo vidět, jak to v té kavkazské zemičce vypadá bez příkras.
Musela jsem myslet na nešťastný Ázerbájdžán, na ty úředníky, kteří lžou, až se jim od pusy práší, ale přitom přece jen uhýbají očima: vědí, že lžou a stydí se
