Co Dracula po letech předvedl? Jedním slovem nic nového, nic překvapujícího. Už v době svého vzniku to byl dílem plagiát, dílem slátanina. V prvních dvou částech libreta se statečně opisovalo ze scénáře originálního filmu Francise Coppoly, ve třetí části děje pak tvůrcům došel dech a upředli další krkolomnou zápletku v „neurčité budoucnosti".
Ani po hudební stránce muzikál ničím nevybočil z průměru, plul na vlně cajdáků středního proudu, i když v porovnání s tvorbou následujících let nabídl aspoň jeden nosný hudební motiv, který v ději dramaticky varioval. Zato při prostinkých rýmovánkách Zdeňka Borovce tuhne krev stejně jako kdysi: kombinace typu kříže, kníže, od Paříže, nebo káču, pláču a podobně jsou neuvěřitelné, ale jak vidno, mají tuhý život. Dracula se od ostatní produkce lišil se jedině tím, že se poprvé přiblížil bombastické a efektní formě známé ze zahraničí. Byla-li to výhra nebo malér, bůh suď. Kdo ale znal Bednárikovy inscenace na Slovensku z 80. let, jasně viděl, že šlo jen o výprodej někdejší invence. Současná režie Draculy je ještě větší rutina, už se ani neobtěžuje s vybudováním vztahů a situací a rudé taneční postavy symbolizující smrt, zánik a utrpení bohužel také působí jako nezajímavé klišé - Bednárik tento princip použil nesčíslněkrát.
Kdo chce kýč, užije si Daniela Hůlku před čtrnácti lety Dracula proslavil a společně s Lucií Bílou (Lorraine) a všestranným Jiřím Kornem (Šašek) patřili ke kladům nastudování. Solidně zpívající Hůlka s operním školením, chlapským zjevem a démonickou image byl proti tenorům se slabými mečivými hlasy příjemnou změnou a Bílá se svým neuvěřitelným hlasovým rozsahem jakbysmet. Hůlka má však dnes unavený až „odřený“ hlas a v jeho pojetí se Draculovy vnitřní sváry jeví jako stálý úprk napříč jevištěm ilustrovaný pohazováním prošedivělou hřívou. Monika Absolonová (Lorraine) se sice vypracovala a odstranila pěvecké nedostatky, ale její projev je pěvecky i herecky zbytečně přeexponovaný. Kamila Nývltová v dvojroli Adriana/Sandra je naopak nevýrazná. Čas také nesmazal spoustu nesmyslných nápadů a nelogičností děje, ale budiž, máme co do činění s pohádkou pro dospělé. Sice s prominutím pitomou jak zákon káže, ale tady nezbývá než rezignovaně vytáhnout Werichův bonmot „to je blbý, to se bude líbit.“
Dracula je zkrátka velekýč a kdo to tak chce, užije si. Uvidí četné ohně, dramatické světelné proměny a lasery, které zprostředkují „úchvatné“ obrazy ďábelské nebo nyjící oči hrdinů dokonce i baculaté mimino v „třidéčku", které spolu s matkou - chotí prokletého upíra -zemřelo. Výjev s jezdícím obrazem Draculy se svítícíma rudýma očima, k němuž lámajíc rukama, pěje odstrkovaná Lorraine, trochu připomíná známou scénku z filmu Fantomas kontra Scotland Yard, v níž Louis de Funes coby komisař Juve jezdí s postelí. Jenže tady je všechno smrtelně vážné a zatraceně osudové...
Scénografie Daniela Dvořáka se především musela vyrovnat s podstatně menším prostorem Divadla Hybernia, než jaký měla k dispozici v Kongresovém centru. Nic převratného také nepředvedla, bez točny a donekonečna vyjíždějících mansionů z jeviště by byl Dracula nahraný. Hybernia je navíc strašlivě nepovedené a nedořešené divadlo. Do hlediště díky otevřeným vstupům stále zaznívá rušivý hluk z ostatních provozů a nepříjemné odéry.
Staronový tým Draculy má vždy po ruce čísla svědčící o ohromující návštěvnosti a výdělcích, zapomíná ovšem, že ta sama o sobě nejsou zárukou kvality, Jsou jen důkazem, že se trefil do vkusu určité kategorie publika, V době směšování hodnot není těžké přimět takové diváky, aby paskvil s neochvějným přesvědčením vnímalo jako skutečné umění s přesahem a výpovědí.
***
HODNOCENÍ LN
**
Karel Svoboda: Dracula
Libreto: Zdeněk Borovec
a Richard Hes
Režie: Jozef Bednárik
Choreografie: Richard Hes
Scéna: Daniel Dvořák
Divadlo Hybernia, premiéra 6. 2.
