Studnice minulosti jest hluboká, měli bychom o ní říkati, že vůbec nemá dna?“ Právě touto větou začíná starozákonním příběhem inspirovaný román Thomase Manna Josef a bratří jeho, nepochybně dílo, jaké hned nemá ve světovém písemnictví rovného. Studnice je jednak působivou metaforou, jednak i neodmyslitelnou součástí Josefova příběhu – což nebyl Josef vhozen svými na jeho vyvolenost žárlícími bratry právě do studny: „Cisterna byla prázdná, bez vody.“
Německý „Kouzelník“ chtěl touto metaforou vyjádřit, že už tehdejší minulost biblické Palestiny byla postavena na nesčetně generacích, díky jejichž poznání by spuštěná olovnice nemusela šátrat až do bezedného prázdna, ale skrz konkrétní příběhy najít nakonec dno a tak i své ukotvení. Jenže je to vůbec možné?
Truchlení
Pokračuje-li totiž Mann ve zvoleném podobenství, pak generační vrstvy jsou přece nejlépe zmapovatelné prostřednictvím vztahu „otec–syn“: i ten poslední doložitelný syn musel logicky mít otce, jenž zase sám byl synem jiného muže... A tak vždy dále. Olovnici nezbývá než se při měření délky lidského rodu snášet níže a níže a nás společně s autorem jímá neuvěřitelná závrať tajemství, jež svým zdánlivě banálním konstatováním vyvolal.
