Socha Mojžíš je Bílkova raná, monumentální plastika, neobyčejné výraznosti, jež obohacuje naši výtvarnou kulturu a jejímž zánikem by české výtvarné umění utrpělo nenahraditelnou škodu. Tato slova napsal v roce 1940 jeden z předních českých moderních sochařů přelomu 19. a 20. století a umělecký poradce města Prahy Ladislav Šaloun do odborného posudku, který měl být jazýčkem na vahách, zda bude Bílkovo dílo roztaveno, nebo ne. Výtvarně pojatá meditace, kolem níž se „rozvířila vichřice“, přesto nacistické kulturní barbarství nepřežila.
Ztvárnění Mojžíše, píšícího na svitek jméno Adam a rozpomínajícího se tak na osudný pád prvního člověka, je figura zajímavě spojující naturalistní a téměř ještě novobarokní složku se secesní stylizací. Socha je komponovaná tak, že v klíně klečícího proroka vzniká konkávní prostorové lůžko, ve kterém se shromažďuje světlo. To je doslova míněno jako ohnisko duševního světla, zdroj nové síly. Ačkoli prorok klečí, živelná síla výrazu prozrazuje pevnost ducha. Starozákonní figura symbolizuje začátek lidské pouti světem, její pád i vzestup.
