Snímek Libertin je dílem dvojice debutantů. Do filmového světa jím vkročil dramatik Stephen Jeffreis, jehož stejnojmenná hra sklízela úspěch na britských scénách i na Broadwayi (tam si titulní roli vystřihl John Malkovich, ve filmu ho uvidíme jako Karla II.). Režie se ujal Laurence Dunmore, jehož minulost tvůrce reklam ve filmu nepocítíme ani na chvíli.
„Dobové“ bahno
Příběh z druhé poloviny sedmnáctého století je oblečený do „dobového“ bahna, paruk, šminek a urousaných spodniček. Jeho aktéři se vynořují ze spoře osvětlených interiérů jako postavy z Vermeerových obrazů. Pohybujeme se na královském dvoře, v divadelním zákulisí, ale i v nejlacinějších nevěstincích.
Tam všude vítali i zatracovali hraběte z Rochesteru. Oplzlého prostopášníka, který si liboval v obscénnostech všeho druhu. Osobně je páchal a s gustem o nich psal hry i romány. Největší potěšení mu působilo, když mohl šokovat a pohoršovat své okolí. Zvrhlou radost pak dával najevo prostřednictvím dalších sprosťáren.
Autory evidentně zajímal střet talentu a vulgarity. Hrabě Rochester byl takovým Larrym Flyntem své doby: dožadoval se svobody projevu ad absurdum, šel na to přes pohlavní orgány. Ve své snaze byl víc než důsledný, divoký životní styl se mu vymstil těžkou syfilitidou.
Právě kontrast dvou velmi odlišných fází života hraběte z Rochesteru je na filmu nejzajímavější. V první půli poznáme temperamentního, vitálního, věčně zhnuseného, přitažlivého muže, kterému ležely u nohou všechny ženy (a nejen ženy) široko daleko. Duše prostopášníka ovšem skrývala netušené hloubky, třeba ty senzitivní, díky nimž dokázal odhalit a probudit talent v mladé herečce Elizabeth Berryové (Samantha Mortonová). Šel na to - jak jinak - přes libido.
Druhá poloha hraběte z Rochesteru je totálně zdevastovaná. Olysalý, poloslepý muž s rozpadajícím se obličejem má na míle daleko k bývalému svůdníkovi. Někdejší nezlomná energie v něm vykvasila v sebedestruktivní počínání. Přesto se i v tomto zoufalém stavu mezi občasným pomočováním vzedme k poslednímu okázalému gestu.
Johnny Depp z téhle vděčné role vytěžil, co mohl. Přesto je evidentní, že mu poloha zlomeného muže nabídla více prostoru pro kreativitu než šarmantní, ale chvílemi snad příliš znuděný fešák. Nedá se říci, že by film svým výkonem ovládl, na to je celý snímek příliš přízračný, příliš zahalený do šera a přítmí a také rozdrobený na výmluvné, ale izolované epizody.
I proto nemají velkou šanci vyniknout herci v dalších rolích, jakkoli podávají víc než obstojné výkony - od Johna Malkoviche přes Samanthu Mortonovou až po Rosamund Pikeovou v roli Rochesterovy manželky. Libertin může posloužit jako sugestivní, byť roztříštěný, obraz bezbřehé svobodomyslnosti, která mívá zhoubné následky (a nemusí jít vždy jen o sex).
„Dobové“ bahno
Příběh z druhé poloviny sedmnáctého století je oblečený do „dobového“ bahna, paruk, šminek a urousaných spodniček. Jeho aktéři se vynořují ze spoře osvětlených interiérů jako postavy z Vermeerových obrazů. Pohybujeme se na královském dvoře, v divadelním zákulisí, ale i v nejlacinějších nevěstincích.
Tam všude vítali i zatracovali hraběte z Rochesteru. Oplzlého prostopášníka, který si liboval v obscénnostech všeho druhu. Osobně je páchal a s gustem o nich psal hry i romány. Největší potěšení mu působilo, když mohl šokovat a pohoršovat své okolí. Zvrhlou radost pak dával najevo prostřednictvím dalších sprosťáren.
Autory evidentně zajímal střet talentu a vulgarity. Hrabě Rochester byl takovým Larrym Flyntem své doby: dožadoval se svobody projevu ad absurdum, šel na to přes pohlavní orgány. Ve své snaze byl víc než důsledný, divoký životní styl se mu vymstil těžkou syfilitidou.
Právě kontrast dvou velmi odlišných fází života hraběte z Rochesteru je na filmu nejzajímavější. V první půli poznáme temperamentního, vitálního, věčně zhnuseného, přitažlivého muže, kterému ležely u nohou všechny ženy (a nejen ženy) široko daleko. Duše prostopášníka ovšem skrývala netušené hloubky, třeba ty senzitivní, díky nimž dokázal odhalit a probudit talent v mladé herečce Elizabeth Berryové (Samantha Mortonová). Šel na to - jak jinak - přes libido.
Druhá poloha hraběte z Rochesteru je totálně zdevastovaná. Olysalý, poloslepý muž s rozpadajícím se obličejem má na míle daleko k bývalému svůdníkovi. Někdejší nezlomná energie v něm vykvasila v sebedestruktivní počínání. Přesto se i v tomto zoufalém stavu mezi občasným pomočováním vzedme k poslednímu okázalému gestu.
Johnny Depp z téhle vděčné role vytěžil, co mohl. Přesto je evidentní, že mu poloha zlomeného muže nabídla více prostoru pro kreativitu než šarmantní, ale chvílemi snad příliš znuděný fešák. Nedá se říci, že by film svým výkonem ovládl, na to je celý snímek příliš přízračný, příliš zahalený do šera a přítmí a také rozdrobený na výmluvné, ale izolované epizody.
I proto nemají velkou šanci vyniknout herci v dalších rolích, jakkoli podávají víc než obstojné výkony - od Johna Malkoviche přes Samanthu Mortonovou až po Rosamund Pikeovou v roli Rochesterovy manželky. Libertin může posloužit jako sugestivní, byť roztříštěný, obraz bezbřehé svobodomyslnosti, která mívá zhoubné následky (a nemusí jít vždy jen o sex).
