LN Myslíte si, že je účast na dobročinných akcích vaše povinnost jako populárního umělce, který je víc vidět?
Charita, to je těžký... Není to moje povinnost, ani náhodou. Je to jen vyhovění potřebě a někdy, pravda, i nedostatek síly k odmítnutí. Taky bych nerad suploval stát. Dlouho jsem hledal způsob, jak se k dobročinnosti vztáhnout. Xkrát jsem odmítl účast na nějaké charitativní akci, ale vždycky potom jsem měl takový ten nepříjemný pocit -a ten mě netěší v komkoliv jiném vyvolávat. Kdekdo si pak může připadat citově vydírán. Před pár lety mě oslovili, jestli bych se nestal členem správní rady dětského domova rodinného typu a to mi připadlo jako ideální řešení. Ale to jsou záležitosti, které souvisejí s povahou, jsem asi spíš rodinný typ; když dělám třeba zrovna dobročinnost v malém měřítku, snadněji se mi rozkazuje, hehe. Ačkoliv tím vlastně zmenšuji podíl peněz, které se dostanou k „potřebným“. Ale stejně, když už teda mám kšeftovat se svatým Petrem, tak raději v osobní rovině, nerad bych ztrácel body veřejnou pochvalou... A vždycky je notabene lepší dát někomu konkrétnímu postiženému vydělat, myslím.
LN Máte s nějakým takovým podnikem vysloveně dobrou zkušenost?
Když jsme s Illustratosférou dělali koncert pro zoo po povodni, ukázali jsme nakonec plexisklovou pikslu plnou peněz lidem a řekli jsme, hele, tady je stopadesát papírů z vašeho vstupnýho, my ani naši technici si z toho nevezmeme svoje honoráře a pořadatel nám nenaúčtuje pronájem sálu, takže jim to dáme takhle pěkně celý, není to bezvadný? Děkujeme, ahoj. V zemích tzv. třetího světa jsem měl dost příležitostí o tom všem uvažovat a kupodivu mě Mozambik, Indie a Srí Lanka vyléčily z pocitu viny, že jsem z bohaté Evropy. Že je prostě jednodušší, když sám nebudu chtít mít víc než dost. Někdo posílá déemesky, někdo dá tejdně pětku „svýmu“ slepci v metru. Někdo se u toho vyfotí, někdo ne.
LN Pořádají se ale také akce zdánlivě pro dobrou věc, ale musejí u toho být kamery, aby byli umělci hodně vidět, a pak se navíc zjistí, že sama akce stála víc, než kolik vydělala...
Tohle já nevím, jestli jsou takové případy, raději tomu nechci věřit. Ale logicky nutně musí bejt dražší a méně efektivní speciální letadlo se sušenkama na palubě, než dvě letenky pro dva spolehlivý lidi s určitým obnosem peněz k dispozici a znalostma o zdroji sušenek v postižený oblasti.
LN Podle toho, čím vším se zabýváte, soudím, že „jenom“ muzika vám k naplnění života nestačí. I když je to určitě práce na celý úvazek. Zmínil jste třetí svět -jezdíte za dobrodružstvím, odpočívat v anonymitě, nebo hledáte prostě jiný svět?
Ten třetí svět jsem zmínil proto, aby bylo jasné, že jsem si tu zkušenost nevycucal z prstu, ani mi ji nezprostředkoval žádný moderátor. Taky proto, že jakkoliv zdaleka ne každý tam má pračku se sušičkou, ždímačkou a narovnávačkou tkaniček, dost často se ti lidé smějí a blbnou se svými dětmi. Třeba zrovna když perou prádlo u řeky. I když teda nahrávka od nějakého rappera, kterou poslouchal při práci i odpočinku mozambický opravář pneumatik z magneťáku napojeného na „stolní“ solární panel, měla název: Zbohatni nebo zemři na cestě k bohatství. V devadesátým osmým mě uráželo dívat se na desetiletý čističe bot, že si jako nenechám sloužit, že jsem jim roven a tak. Předloni mě začalo rozčilovat, že nemám polobotky. Mohl jsem s nimi udělat nějakej byznys a poděkovat jim za práci, a ne jim dávat peníze jen tak bokem, že jsem citlivka.
LN Když jsem vás tuhle viděla ve Státní opeře, přišlo mi, že ačkoliv jste byl vlastně sám na velikém jevišti ve velikém divadle a i když jste v projevu hodně střídmý, to, co jste zpíval, ten velký dům absolutně naplnilo. Rozlišujete nějak, pro koho zpíváte? A přizpůsobujete se prostředí, do nějž jdete?
Prostředí samosebou ovlivňuje, to je přece jasné. Na to vlastně nemusím ani myslet. Někdy i vím, kdo je v publiku. Není třeba tomu ovšem zcela podlehnout. Když už zpívám, většinou myslím jenom na tu muziku, mezi písničkama jsem „přítomnější“. Věřím muzice, spoluhráčům a taky zvukaři, svým zkušenostem. Vlastně čím dýl hraju, tím míň mám náladu nechat si to kazit nebo rušit něčím vnějším, nebo dokonce sebou. Základem je zahrát tak, aby museli zatleskat i černoši.
LN To, jak zpíváte, vypadá úplně lehce a zároveň hodně složitě. Jako byste v tom byl úplně sám, ponořený.
No, to má být účel, aby to byly komplikované věci a přitom to vypadalo, že je to jen tak, děkuju, hraju to na dvě strany. Ne, učím se to tak, myslím to tak a chci to tak. Věřím tomu, že to tak má být, že to má znít jako by nic. To znamená mít sám sebe jako nástroj pod úplnou kontrolou a pracovat s hlasem vědomě, soustředěně. Nechat ze sebe proudit spojitý výdech a jen mu do cesty stavět překážky v podobě štěrbin mezi hlasivkami tak, aby vzniklé tóny doplňovaly harmonii, a mluvidly ten proud přerušovat v místech, která odkazují k rytmu. Ono to zní srandovně, já vím, vždyť je to jenom zpívání. V ideálním případě podobné běhu v sedmimílových botách po hřebeni nějakého masivu. Taky jsem si pořídil odposlechy přímo do uší, takže slyším i to, co si myslím, a už se nemusím tolik přizpůsobovat zvuku pódia, což dost uvolňuje. Sám na to nejsem téměř nikdy. Hrajeme s kapelou, společně stavíme tu písničku, posloucháme se, reagujeme na sebe, i když se každý koncentruje na svoje úkoly.
LN Jak na to jdete, dá se to vůbec popsat?
Představuju si, že nemám mít na pódiu vůbec žádný pocit, že jen máme hrát obsah té písničky a ona pak ten pocit v posluchači sama vyvolá, to je její starost. Prožívat něco na pódiu vlastně znamená strhnout pozornost na sebe a nechat posluchače se mnou soucítit, to může vlastně zapříčinit z pohledu písně taky úplné nedorozumění, teď nemyslím samosebou ty pasáže v muzice, které jsou právě úmyslně bezobsažné, prázdné, aby je bylo možné vyplňovat nějakým momentálním prožíváním, říkejme tomu fíling.
LN Na tohle všechno myslíte?
Nechtěně z toho tady dělám vědu. Na nic z toho samosebou při hraní nemyslím, to jsou jenom takové teze, které mě napadají, než usnu nebo než vstanu. Jak bych ten svůj přístup jako někomu co nejlépe přiblížil, i když mě to teď vlastně rozesmívá, jak se to ani popsat nedá. Všechno tohle instrumentárium musím mít zažité, zmechanizované, zastrčené v podvědomí nebo tam někde. Abych se mohl při tom zpívání soustředit na tu muziku tak, jak bych ji chtěl od sebe slyšet, aby mi už řemeslo neházelo klacky pod nohy, abych už mohl jenom zpívat. Škoda že nemůžu jít na náš koncert, rád bych věděl, jak to vlastně doopravdy je.
LN Jaký impuls na vás platí, co vás vyprovokuje?
Myslíte jako při zpívání nebo při psaní? To je skoro neuchopitelná otázka. Impulsem je inspirace asi, i ta okamžitá při hraní; ta si přijde sama od sebe, musím na ni nicméně číhat s otevřenou náručí. A taky cvičení. A když kapela jede a lidi se baví námi a s námi. Vyprovokuje mě leccos, takové ty okamžiky, kdy prokouknete nějaký sebeklam, dobrá rada, kritika, debatčáky s klukama, s Kačkou, s profesorem, s lidma, nějaká nová dobrá, někdy i blbá nahrávka, věta volně ložená, pochvala, kocovina, toho je. Naštěstí se něco provokujícího vždycky našlo.
LN V nejbližších dnech vyjde vaše nové album Retropicture -live. Měl jste potřebu rekapitulovat?
Je dobré udělat si jakousi bilanci, když člověk uzavírá jedno období nahrávek a nějakých hudebních představ, a ujasnit si, co považuje za dobré natolik, aby se na tom dalo stavět. Na začátku roku jsme s klukama jeli další šňůru, a protože jsme chtěli lidem přinést i něco jiného, než co slyšeli třeba už dvakrát nebo třikrát, podívali jsme se na desky, které jsme nahráli dřív v jiných sestavách, co už dneska nehrajou, a na písničky, které máme rádi. Přišli jsme na něco od Alice a na něco od Sexy Dancers, hodně jsme zkoušeli a bavilo nás to, a když jsme potom vyjeli, zjistili jsme, že to baví i lidi a že to byl správnej tah. Zahráli jsme některé staré skladby v novém kabátě a ještě víc si uvědomili jejich strukturu a to, čím vlastně ty písničky jsou. S hráčskými a pódiovými zkušenostmi, jaké máme, jsme je mohli dneska předvést myslím daleko pevněji než dřív. Něco jsme třeba přearanžovali až za chodu, příjemně nám to žilo, a tak jsme si řekli, že tuhle šňůru celou zaznamenáme včetně pražského finále v Akropolis. Původně jsme z něj chtěli vydat i DVD, ale ta videosložka úplně nevyšla, tak jsme zůstali jen u živého dvojalba.
LN Co vám z té rekapitulace vyšlo?
Že některá písnička může čekat na to, až ji někdo pořádně zahraje, některá se hned povede tak, že už se k ní není třeba vracet, nějak ji lámat a přearanžovávat. A sám jsem si jen potvrdil, co už vím dlouho: daleko víc, než se obecně soudí, záleží na instrumentaci, na aranži skladby, to znamená na „oblečení“ písničky. Její kostra, duše je pořád stejná, ale když přijde trumpetista, je písnička jiná, než když zahraje cembalista, zní to jinak, když bubeník má rád tvrdou hudbu nebo když hraje na bicí perkusivním způsobem. Navíc člověk může ubrat nebo přidat refrén, trošku si s něčím pohrát; instrumentace a aranž udělají prostě hodně. Někdo třeba tvrdí, že má rád jazz nebo rock, ale když vám pustí, který přesně myslí, ukáže se, že má rád spíš souzvuk určitých nástrojů.
LN Po úspěchu vašeho Jidáše v muzikálu Jesus Christ Superstar jste měl nakročeno k velké „mediální“ kariéře v showbyznysu. Proti všem předpokladům jste se ale na cestu, jež byla nasnadě, nevydal. Nechtěl jste?
Tím, že jsem to neudělal, se asi ukázalo, že jsem k tomu předpoklady pravděpodobně neměl. Člověk stejně dělá jen to, čím je. Myslím, že u mě je to daný nějakým vnitřním pocitem cti a spravedlnosti, takovejch těch blbin, které jsou důležité jenom pro mě. Protože já se koneckonců taky srovnávám se svými činy tak, abych sám se sebou vydržel. Naštěstí jsem potkal kluky, který to mají dost podobně. Jsou to hráči na nástroje, kteří ctí nějaký řád věcí a k tomu se vztahují, pomoci si nemohou... Tak jsme si pěkně v partě, teď myslím všechny, kde jsem hrál, vlastně „ulítli“ na muzice a na nějaké ty prkotiny okolo už nebyl čas. Jsem nesmírně rád, že k těmhle lidem můžu patřit, že se považuju za člena skupiny hudebníků.
LN Hodně lidí z vašeho oboru ale například usiluje o to, být denně ve všech rádiích...
Ale to já bych byl přece taky rád hrán v rádiích stále dál. Ale tady jde spíš o to, za jakou cenu, ne? Kultura masmédií je v posledku děsně únavná. Lidem, kteří sami sebe vnímají na nějaké cestě, vyvíjejí se, rozmýšlejí dál a trošku se zabývají svým životem, přestává jednoho dne stačit. Masírka ale funguje opačně. Strategie, která jednou zaznamenala úspěch, se nemění. A lidi jsou hromadně přesvědčováni, že to, co se zrovna teď hraje nebo vysílá, jí nebo nosí, nad čím se zrovna bádá, je to podstatné. Tím pádem se všechno nějak pitomě zacyklí. Je to pak čím dál jednodušší, banálnější, podbízivější. A svoboda je fuč.
LN Existuje pořád dost velké procento lidí, kterým nestačí pasivně přijímat...
Tak to je dobře, už jsem klidnější.
LN Je pro vás kontakt s lidmi na koncertech stejně důležitý jako třeba dokonalost studiové nahrávky?
Studio je dobrý, ale těžiště naší práce je v živých koncertech. My se musíme zvednout, lidi musí přijít za námi, vytvoří se místo setkání a tam se odehraje dvouhodinovej koncert, při kterém dochází k nějaké vzájemnosti. A pak jdou lidi zase domů do svého běžného, víceméně skrytého života. My taky. Mně se to tak líbí. Mám dojem, že živej koncert opodstatňuje moji existenci.
