Luhrmannův film, který lze momentálně vidět na Netflixu, představil slavného zpěváka jako chvílemi vzdorovitou, ale v úhrnu tragicky poddajnou a bezohledně využitou loutku ziskuchtivého impresária „plukovníka“ Toma Parkera.
O rok později v Priscille zobrazila Sofia Coppolová Elvise Presleyho z velké části jako sebevědomého manipulátora, který se snaží zadusit přirozenost své mladičké manželky.
Není od věci zhlédnout oba snímky v krátkém odstupu. Zdánlivě sice ukazují o dost jiného Elvise, ve skutečnosti ale zobrazují totéž: příběh velkého talentu a osobního charismatu bytostně provázaný s devastujícím mechanismem hvězdné popularity. V případě Priscilly nahlížený skrze osud „vyvolené“ partnerky krále rokenrolu.
Snímek Sofie Coppolové Priscilla není, alespoň co se titulní postavy týká, žádný podvratný výboj. Vychází z oficiálních pamětí Priscilly Presleyové (nazvaných výmluvně Elvis a já) a vklad Presleyové je stvrzen i jejím jménem mezi producenty filmu.
Vidíme tedy bezpochyby takovou Priscillu a její příběh, jak ho chce vidět ona sama, to je dobré mít na paměti. Její dcera Lisa Marie Presleyová mimochodem proti uvedení snímku předem protestovala, nestihla jej ovšem vidět, protože bohužel v lednu 2023 ve věku 54 let zemřela.
Představitelka filmové Priscilly Cailee Spaenyová obdržela za svůj výkon na festivalu v Benátkách hereckou cenu – přesvědčivě zvládla se svou postavou vyrůst od zamilované školačky (ta jí jde obzvlášť dobře) až do dospělé mladé ženy, která zvládne zhodnotit situaci a rozejít se s milovaným mužem, se kterým se už kvůli jeho sebezničujícímu životním stylu nedá vydržet.
Uznání ovšem zaslouží i představitel Elvise Jacob Elordi, který režisérce pomáhá načrtnout lehce ironický portrét pošramocené hvězdy s citlivou, ale deformovanou duší a příležitostnými mesiášskými ambicemi.
Spřízněná čtrnáctiletá duše
Nejen z hlediska povrchní bulvární atraktivity, ale i v kontextu současných debat o konsenzu v milostných vztazích je nejvýbušnější částí příběhu ta z doby, kdy čtyřiadvacetiletý voják Elvis Presley na základně v Německu potkal čtrnáctiletou dceru jednoho z důstojníků a našel v ní spřízněnou duši.
Petardy s duchovní dimenzí. Čtvrtí Mizerové hledají, čím by fenomén devadesátých let udrželi v akci |
I po zhlédnutí filmu samozřejmě zůstávají jisté otazníky, ale jeho sdělení je poměrně překvapivé a do jisté míry i přesvědčivé: sebevědomím hýřící Elvis byl ve skutečnosti krajně nezralý až dětinský mladý muž, který ve čtrnáctileté dívce hledal nejspíš především svého mentálního vrstevníka. A zároveň někoho, nad nějž by se mohl bezpečně (a povětšinou také patřičně „laskavě“ a protektorsky) povyšovat.
Tento obrázek, který z filmu vystupuje, je ovšem ve skutečnosti jen o něco méně znepokojivý, než kdyby se jednalo o sex, ke kterému podle filmu v té době ani nedošlo. Právě naopak: Elvis svou ostentativní zdrženlivostí dlouho pije roztoužené Priscille krev.
Koneckonců právě v tom můžeme také vidět jeden z důvodů, proč po látce sáhla právě Sofia Coppolová – Priscillin příběh totiž ideálně zapadá do série jejích postav mužem zanedbávaných mladých žen, jako byla Charlotte ve filmu Ztraceno v překladu nebo titulní postava filmu Marie Antoinetta.
Úděl královy manželky
S druhým jmenovaným snímkem toho zjevně pojí Priscillu víc – v obou případech jde o osud mladé ženy přicházející ve zdánlivě prestižním postavení na královský dvůr, s jehož nároky, zvláštnostmi a limity se hrdinka snaží vyrovnat. V obou případech to také končí (v různé míře) špatně.
Ovšem zatímco manželka francouzského krále nenašla způsob, jak začarovaný kruh účinně prorazit, manželka krále rokenrolu „popravu“ svého manžela přežila. V tomto vzkazu ženám v toxickém vztahu lze také spatřovat hlavní poselství Priscilly.
Priscilla Presleyová
Marie Anoinetta se vepsala do paměti diváků mimo jiné i díky použité hudbě od kapel jako The Strokes, New Order nebo Siouxie and the Banshees, která vytvářela účinný kontrapunkt k obrazům hédonistických úniků ze sešněrovanosti královského dvora v osmnáctém století.
O rafinované ahistoričnosti použité hudby se mluví i v souvislosti s Priscillou, jde tady ovšem o znatelně subtilnější nuance – například o to, že píseň Baby, I Love You, kterou v roce 1963 (tedy v období, kdy se film odehrává) nazpívaly The Ronettes, slyšíme v rovněž známé nahrávce od punkové kapely Ramones z roku 1980.
PriscillaUSA, Itálie 2023
Premiéra 30. května 2024 |
Milostný motiv Elvise a Priscilly doprovází píseň Venus, kterou nazpíval v roce 1959 (kdy se Elvis a Priscilla seznámili) Frankie Avalon – ve filmu je ovšem použita přímo pro film nahraná coververze od francouzské kapely Phoenix, v jejímž čele stojí režisérčin manžel Thomas Mars, jenž dohlížel i na celkovou hudební podobu filmu.
Pozoruhodnou „z nouze ctností“ je, že ve filmu nezní žádné Presleyho nahrávky, zato spousta jiných. Filmový Elvis sice občas (ne často) zapěje, ale nikoliv originálním zpěvákovým hlasem. Základní důvod je prozaický, filmařům se nepodařilo získat k Elvisovým nahrávkám práva.
Handicap však proměnili v účinný umělecký prvek, který pomáhá oddělit Elvise jako člověka od jeho hudby.
A také se rokenrolový buldozer ocitá v záplavě melodií, které nevlastní – posiluje to obraz jeho osamělosti a zranitelnosti maskované sebevědomým vystupováním.
Jednou z písní, na kterých prý tvůrcům obzvlášť záleželo, byla skladba I Will Always Love You, kterou v roce 1973 – kdy Priscilla odešla od Elvise – nahrála Dolly Partonová. Zpívá se v ní o věčné lásce a hořkosladkých vzpomínkách.
Přesně takový příběh Priscilla Presleyová se Sofií Coppolovou divákům předkládají.
