A byť je tohle sousloví u některých českých titulů poněkud úsměvné, Zahradníkovu roku sluší, stejně jako by mu slušela účast v hlavní soutěži. Třeba i proto, že svým originálním způsobem zpracovává podobný motiv jako snímek Andreje Zvjaginceva Leviatan, který před deseti lety soutěžil v Cannes a dostal tam cenu za scénář.
Nenechat se zadupat
Příběh je to smutně prostý. Postarší zahradník se svou ženou provozuje omšelé, ale kvalitou vyhlášené drobné hospodářství a obývá přilehlý domek.
Sousední zchátralý zámek od obce koupil tajemný majitel, který chce získat i zahradníkovy pozemky.
Když zahradník první nabídku podanou přes realitního makléře odmítne, vydá se druhá strana cestou naschválů a šikany. Nejprve je to spíš jen nepříjemné, když se na sdílené příjezdové cestě objeví závora a u ní knecht v karavanu, který hlídá, aby neprojel nikdo kromě zahradníka, ten má „velkorysou“ výjimku. Zákazníci musejí komplikovaně docházet.
Samozřejmě je to nezákonné, to zahradníkovi ochotně stvrdí obecní i republiková policie, zarmoucená starostka i vstřícný obecní právník. Jenomže tím to také končí. Úřady po svém konají a slibují, zahradník je pokorně obchází, ale vůbec k ničemu to nevede.
Ani když se začnou dít horší věci – policie přece nedokáže určit, kdo je „neznámý“ pachatel. Konec je i není předvídatelný a nebudeme jej prozrazovat. Je ale silný, a to zejména v souvislosti s formou, již režisér Jiří Havelka filmu dal.
Jaké jsou Mádlovy Vlny? Film o okupaci 1968 naivně zjednodušuje historii |
Zahradníkův nenásilný (až na jednu dojemnou výjimku) a tichý (postava ve filmu nepromluví) odpor proti šikaně je členěn pasážemi ze známého Zahradníkova roku Karla Čapka, které mimo obraz (někdy z rádia) čte představitel hlavního hrdiny Oldřich Kaiser.
Laskavé, vtipné a přesahující Čapkovy postřehy o zahradničení někdy doplňují obrázek filmového zahradníka, jindy s ním bolestně kontrastují.
Zahradníkův rokČR 2024
Distribuční premiéra 18. července 2024 |
Není to nijak snadná podívaná: toužili bychom vidět příběh, v němž skromný hrdina svého brutálního protivníka převeze, ale to se nestane, nebo aspoň ne v přímočaré podobě.
Jak bylo řečeno, jde o příběh inspirovaný skutečností a zároveň s množstvím skutečných obdob.
A stačí v asociacích pokročit jen trochu dál a připomenout si osud mírumilovného a neřády utrápeného Karla Čapka (jeho bratra Josefa a zástupů dalších...) a je tu obraz nadčasový, hluboký a varující. Ale také čapkovsky optimistický, protože neopouští víru v nezdolnost toho nenápadně dobrého na tomto světě.
Oldřich Kaiser je ve své nemluvné roli odzbrojující, po boku Dáši Vokaté coby zahradníkovy ženy vytvořil postavu, která působí zároveň reálně i symbolicky. Podivín oddaný svému konání a stíhaný jedním bezprávím za druhým je dojemný, ale nebudí soucit, nýbrž obdiv za svou houževnatost a trpělivost.
Ty pararely s dneškem jsou silné, říká režisérka příběhu z nacistického Slovenského štátu Iveta Grófová |
Obrázek trápeného přičinlivého zahradníka má v sobě samozřejmě jistou nevyhnutelnou kýčovitost, ale herec ji v maximální možné míře odvrací svým civilním pojetím.
Stejně tak vylíčení darebáků zosobněných primitivním sekuriťákem (Štěpán Kozub) a cynickým realitním agentem (Michal Isteník) nesklouzne k hrozící laciné karikatuře. Té se úspěšně vyhýbá i obraz liknavých policistů (Tomáš Jeřábek a Jiří Vyorálek) nebo tragikomicky zbytečného dua na radnici (Alena Mihulová a Petr Lněnička).
A dodejme snad ještě, že Jiří Havelka dokázal ve výmluvném obraze „herecky“ zapojit i zahradníkovu multikáru. Ceny (zatím?) nebudou, ale premiéra v kinech se koná už za čtrnáct dní, to je důležitější zpráva.
