Hardyová zemřela po boji s rakovinou, která se u ní poprvé objevila v roce 2004 a kvůli níž v roce 2015 po více než pěti desítkách let ukončila pěveckou kariéru.
Hardyová se narodila v roce 1944 vprostřed leteckého útoku na nacistickým Německem okupovanou Paříž, kde vyrostla vychovávaná především svou matkou. V šestnácti letech dostala první kytaru a už o rok později podepsala svou první nahrávací smlouvu.
Mezi hvězdy ji v roce 1962 vynesla píseň Tous les garçons et les filles. Singl, který napsala i složila, což tehdy bylo nezvyklé, si v prvních měsících po vydání koupilo jen ve Francii na 700 tisíc lidí. Celkem se ho prodalo přes 2,5 milionu kopií.
Především v 60. letech se řada jejích písní dostala na čelná místa hitparád ve Francii, ale i v jiných zemích. Dylan o ní napsal báseň, Mick Jagger ji označil za ženský ideál a řada režisérů, včetně Jeana-Luca Godarda, ji obsazovala do svých filmů.
V roce 2023 ji americký časopis Rolling Stone jako jedinou reprezentantku Francie zařadil do žebříčku 200 nejlepších zpěváků a zpěvaček všech dob.
„Chci odejít rychle,“ Hardyová chtěla eutanazii
Hardyová trpěla po celý život různými typy onemocnění, včetně lymfomu a laryngu, po dobu více než dvaceti let. Díky tomu se stala vášnivou zastánkyní eutanazie, ba dokonce několikrát prohlásila, že její domovský národ je „nelidský“, protože tento zákrok nepovoluje.
V posledních letech i opakovaně a otevřeně mluvila o svém boji s rakovinou. Loni také přiznala, že si přeje „odejít brzy a rychle, bez přílišných útrap“.
Mezi mnoha dalšími jí ve středu složil poklonu i francouzský premiér Gabriel Attal, který Hardyovou označil za francouzskou ikonu s jedinečným hlasem, která pro něj představovala dětství.
