Připomeňme, že Johnny Cash byl na začátku 90. let v uměleckém útlumu, dokonce ani neměl nahrávací smlouvu. Až v roce 1994 se objevilo album American Recordings a doslova přes noc vrátilo hudební legendu opět do popředí zájmu, a to nejen pamětníků nebo fanoušků country, ale dokonce i o jednu až dvě generace mladších posluchačů.
Toho roku dokonce vystoupil na hlavní scéně britského festivalu Glastonbury, toho, který udával směr populární hudbě a počtem návštěvníků se mu nemohla vyrovnat žádná konkurence.
Tehdy Cashovi nadšeně tleskaly desetitisíce dredatých festivalových travellerů, kteří tehdy možná vůbec netušili, že někdejší idol jejich rodičů je ještě vůbec naživu. Přitom mu tehdy bylo pouhých šedesát dva let.
Co za nečekaným comebackem stálo? Především dobrý čich producenta Ricka Rubina, do té doby proslulého spoluprací takřka výhradně s metalovými a rapovými kapelami, který byl ikonou alternativní scény.
Toho napadlo posadit Cashe jen sólo s kytarou k mikrofonu a nahrát jak pár jeho starších songů, tak coververzí autorů „odjinud“, třeba Toma Waitse či Glenna Danziga.
V tomto trendu spojování zdánlivě nespojitelného pokračoval i na dalších dílech série American Recordings, kde už Cashe obkládal dalšími muzikanty, ale ve výběru převzatých písní byl ještě odvážnější a nabídl mu písně autorů, jako byli Depeche Mode, Nine Inch Nails nebo Soundgarden. V pozici starého mistra, který se stal čerstvou hvězdou alternativní mládeže, Johnny Cash dožil až do roku své smrti 2003.
Retro i indiepop
Ale vraťme se zpátky před začátek tohoto comebacku. V roce 1993 Johnny Cash připravil sólovou demonahrávku svých písniček, hodně starých i zcela nových. Ta byla posléze, poté, co se zpěváka „zmocnil“ Rick Rubin se svou originální vizí, kamsi založena a v průběhu dalších dějů si na ni nikdo nevzpomněl.
Legenda na mexické hranici. Poslouchat jedenadevadesátiletého Willieho Nelsona je mimořádný zážitek |
Až loni ji objevil v archivu zpěvákův syn John Carter Cash a poté, co si ji poslechl, zjistil, že by byla škoda, aby se k písním, které jeho otec nazpíval hlasem, v němž ještě bylo hodně pevnosti a jistoty, ale zároveň z něj byla cítit bohatá zkušenost z více než čtyřicetileté kariéry, nedostali jeho fanoušci.
V dnešní době není problém z nahrávky „vytáhnout“ pouze jednu stopu, v tomto případě zpěv, a přitočit k němu nástrojové aranžmá. A přesně to se stalo. Dlužno jedním dechem dodat, že s maximálním vkusem a pochopením jak pro písně samotné, tak pro to, jak máme Johnnyho Cashe uchovaného v paměti.
Jako hlavní producent se John Carter Cash rozhodl, až na drobné výjimky, album zvukově vrátit nejen do „předrubinovského“ období, ale v mnoha případech dokonce až kamsi na začátek kariéry Johnnyho Cashe, kdy natáčel a koncertoval se svou první kapelou Tennessee Two a jeho nahrávky patří stejnou měrou k základům country, stejně jako rockabilly a rock’n’rollu.
Harmonicky jednoduché písně stojící na výrazné figuře elektrické kytary respektive baskytary/kontrabasu jsou pro něj stejně typické jako temný hluboký hlas – a právě takový byl i první singl nového alba Well Alright, vydaný už v dubnu.
 Johnny Cash: Songwriter
|
V podobném duchu se pohybuje i řada dalších písní, které mohou připomenout Cashovy písně z minulosti, ať už vlivem zmíněného aranžmá, melodických postupů, anebo třeba i způsobem zpěvu, jako je tomu třeba u songu Drive On, který Cash vysloveně vypráví stylem, jaký použil v hitu Boy Named Sue.
Některé uvedené písničky patří zase k baladické stránce Cashova stylu, třeba překrásná She Sang Sweet Baby James, ve které Cash naráží na slavnou píseň kolegy Jamese Taylora.
Vlastně jen dvě písně vybočují z popsaného. Hned úvodní Hello Out There, ve které produkce přidala nejen netypický, až indiepopový zvuk, ale také efekty silného echa na Cashův zpěv – není to špatný experiment, ale mohutnící aranžmá je ve druhé části písně přece jen trochu přeexponované.
Naproti tomu následující píseň Spotlight, ke které byl přizván kytarista a producent Dan Auerbach (The Black Keys ad.) je velmi zajímavým a životným pokusem o současnou americanu, hudební stopu, která by Cashovi, kdyby byl ještě naživu a v plné síle, velmi slušela.
Kluci z kapely
Když je řeč o doprovázejících hudebnících, bylo dobrou volbou produkce ke spolupráci oslovit mezi dobře známými a velmi dobře osvědčenými studiovými profesionály také hudebníky, kteří přímo doprovázeli Johnnyho Cashe v jeho kapele.
Jednak je to všestranný vynikající kytarista Marty Stuart, který s Cashem koncertoval předtím, než se vydal na úspěšnou sólovou dráhu, a jednak basista Dave Roe, jenž byl jeho oporou naopak v posledních letech kariéry (a který mimochodem hrál i na nashvilleském cashovském albu Víc nehledám Pavla Bobka).
Neuvěřitelně nafouknuté nic. Country královna Dolly Partonová chtěla být rockstar, ale moc to nevyšlo |
Recyklace nahrávek zemřelých hudebníků přečasto bývá jen snadno průhledným zdrojem přivýdělku pro držitele autorských práv odkazu geniálních tvůrců, kteří by takové polotovary, jaké se vydávají za jejich „ztracená“ či „nová“ alba, nikdy sami posluchačům nezpřístupnili – charakteristickými příklady mohou být studiové výškrabky po Jimim Hendrixovi nebo Princeovi.
Album Songwriter Johnnyho Cashe je ale jiný případ. Jeho písně, ať těch pár, které známe z jeho starých alb nebo byly použity Rickem Rubinem na American Recordings, anebo ty doposud neznámé, bez problémů obstojí v kontextu Cashovy tvorby. Nedělají mu žádnou ostudu a jsou vyprodukovány zjevně s pochopením a největší láskou, jaké je syn vůči svému otci schopen.
