Statistiky se liší, ale ta nejrozšířenější říká, že The Border je pětasedmdesáté Nelsonovo řadové studiové album. Občas se vyskytují i vyšší čísla přesahující stovku, ta však zahrnují veškerou jeho produkci včetně koncertních záznamů a kompilací.
Jistá je ale hyperaktivita Willieho Nelsona, a to bez ohledu na věk. Jen od roku 2000 vydal, včetně novinky, třicet řadových alb.
V tomto kontextu je dobré si uvědomit, že letos 29. dubna mu bylo jedenadevadesát let.
A na rozdíl od mnoha i o mnoho let mladších muzikantů není už pouze návštěvníkem nahrávacích studií, který na koncertní kariéru ze zdravotních či jiných důvodů rezignuje, ale pilným cestovatelem po velkých, pro nás Evropany bohužel už dlouho výhradně amerických scénách.
Například v současné době objíždí arény ve dvojici s mladším kolegou a dlouholetým kamarádem Bobem Dylanem.
Dobrá produkce
Za svůj život se Willie Nelson s oblibou pouštěl na různá žánrová území, ale nejuvěřitelnější je v žánru country a americana. A právě na tomto poli se s jistotou pohybuje i na albu The Border, které otevírá překrásná stejnojmenná píseň z dílny Rodneyho Crowella, již Nelson zveřejnil jako singl už v polovině března.
Vladimír Mišík natočil nové album, Lidovky byly u toho. Jak vzniká deska rockové legendy? |
Temný „mexikánský“ song skvěle probarvuje zpěvákova kytara svým nezaměnitelným akustickým zvukem a naprosto typickými postupy, při nichž je po prvním tónu jasné, kdo instrument, přezdívaný Trigger, drží v rukou.
Oproti některým albům z poslední doby na celé desce Nelson hraje na kytaru mnohem víc, což je velmi pozitivní zjištění, zřejmě ani ve svém věku nemá větší problémy s ovládáním končetin, které často přepadají hráče i o dvacet let mladší.
Album produkoval osvědčený Buddy Cannon, Nelsonův letitý spolupracovník, a přizval kvalitní muzikanty. V každé písni je obvykle dominantní jeden instrument, tu akustická kytara, tu klavír, tu akordeon, často pedálová steelkytara, a ostatní jen vkusně doplňují aranžmá.
Tradiční Nelsonův kolega, foukací harmonikář Mickey Raphael, hrající za jeho zády už od roku 1973, se tentokrát drží až neobvykle zpátky, což ovšem není na škodu, The Border díky tomu zní alespoň v tomto detailu trochu odlišně od jiných zpěvákových alb.
 Willie Nelson: The Border
|
Willie jako vzor
Na album tentokrát jako autor, resp. spoluautor Buddyho Cannona, přispěl Willie Nelson čtyřikrát. To se na jednu stranu nemusí zdát mnoho.
Ale při vědomí počtu písní, které pro sebe i pro jiné zpěváky a zpěvačky za svou zhruba sedmdesátiletou skladatelskou kariéru lemovanou mnoha velkými hity složil, je to nepochybně dostačující množství.
Ostatně, vybrat si z existujících písní nebo umět oslovit dobré autory, to je také podstatná část umění a v country hudbě se jedná o naprosto standardní přístup.
A tak jsou kromě dvou kousků od globálně hvězdného Rodneyho Crowella mezi autory songů spíše písničkáři, kteří sice tu a tam bodují v amerických country žebříčcích, ale do mainstreamu nevstoupili, jako je Mike Reid, Shawn Camp nebo Larry Cordle.
Je skutečně mimořádný zážitek slyšet životem a štacemi otřískaného Willieho Nelsona zpívat v jeho věku tak citlivě a uvěřitelně. Hlas mu věkem samozřejmě malinko zhrubl, ale zdaleka ne tolik, kolik by se možná očekávalo a na kolik by měl nekritizovatelný nárok.
Autenticita, se kterou svoje album natočil, je neskutečná. Může být vzorem pro každého „pracujícího důchodce“.
