Tu relativně dlouhou pauzu nezavinila lenost (ta je pojmem, který nemá Kravitz ve slovníku), nýbrž covid, během něhož se hudebník zavřel ve svém studiu na Bahamách a tvořil. Zjevně chrlil jeden nápad za druhým, takže má údajně naskládáno na několik alb dopředu.
To má také asi za následek fakt, že album Blue Electric Light má více než pětapadesát minut, což je v dnešní době nebývalá stopáž, v souvislosti s návratem vinylových formátů většina kapel a hudebníků svoje alba zpravidla limituje třičtvrtěhodinou.
Dodejme, ale je to vlastně jediná podstatnější výhrada, že kdyby Kravitz náplň alba trochu probral a držel se současného standardu, deska to mohla být hutnější a jaksi údernější.
Jenomže to, aby mu do sestavy alba někdo mluvil, by zřejmě jako zasloužilý selfmademan, který už od debutu v roce 1989 zcela zásadně sám sebe jako jediného vpisuje do kolonky produkce, nepřipustil.
Berme ho takového, jaký je. A počkejme si, jestli třeba někdy nedospěje k rozhodnutí vyzkoušet spolupráci s opravdovým producentem. Třeba takový dnes enormně populární a největšími hvězdami využívaný Andrew Watt (Rolling Stones, Ozzy Osbourne, Pearl Jam ad.) by mohl být pro Kravitze hodně zajímavým partnerem.
Melodie v shakeru
Blue Electric Light rozhodně není albem, které by nám o Lennym Kravitzovi, natožpak o hudbě jako takové řeklo něco nového. To ale zjevně není – a v muzikantově kariéře asi nikdy nebylo – účelem.
Kravitz nikdy nebyl progresivista, celý život se potýká s nálepkami „Hendrixova pohrobka“ nebo „Princeova žáka“ – a obojím někdy skutečně byl nebo je (a ani se těmto přídomkům nijak zvlášť nebránil, člověk by si skoro řekl, že pro něho byly ctí).
Další trefa do černého: Pearl Jam zní na novém albu jako Pearl Jam. Díky Andrew Wattovi |
Na nové desce má několik písniček, které by člověk při povrchnějším poslechu z rádia klidně mohl považovat za nějaký dříve přeslechnutý Princeův song, třeba taková Honey.
Jenomže: vybírá-li si jmenované jako své vzory či zdroje toho, nač chce navázat, je třeba doříct, že jsou to vzory a zdroje dost komplikované na to, aby výsledkem oné návaznosti byl třeba kýč nebo trapas.
Ale to se Kravitzovi opravdu nikdy nestalo. Vždy si držel úroveň vrcholné profesionality, hráčské a pěvecké dokonalosti v rámci žánru a autorské dovednosti, byť třeba ne vždycky originality.
Navíc to, že o Blue Electric Light se mluví jako o Kravitzově nejprinceovštější desce (což je do značné míry pravda, zvlášť pokud budeme za apriorně princeovské považovat všechno, co je funky), má ještě jiné zajímavé konotace.
Zaprvé samotný Prince přece taky nebyl ve všem jen originál, svůj styl poskládal z už existujících prvků, mezi nimiž byl starý soul, staré rhythm and blues i rock.
 Lenny Kravitz: Blue Electric Light
|
A za druhé: také Kravitz na albu uhýbá do směrů, které stojí zcela mimo citované hájemství. Za všechny příklady uveďme třeba sedmdesátkový rock’n’roll Love Is My Religion nebo závěrečnou a zároveň titulní Blue Electric Light, která neodbytně melodicky působí, jako by někdo hodil notičky melodie Bowieho Heroes do shakeru a opravdu jen lehce, lehoulince protřepal…
Jak je Kravitzovým zvykem, natočil album téměř sám společně s dalším multiinstrumentalistou, převážně kytaristou Craigem Rossem, jako hosté ústřední dvojice tu figurují jen tři dechaři včetně věhlasného Trombone Shortyho (nač hraje, asi není třeba upřesňovat).
A je to zase ten klasický kravitzovský sound, který se může hledačům nového zajídat, ale ty, kteří mají rádi old school zvuky, nejen kytar, ale také klasických klávesových nástrojů a syntezátorů jako je Moog, Mellotron, Fender Rhodes piano nebo varhany Hammond B3, nemůže nepotěšit.
Napříč generacemi
Kravitz s tímto instrumentářem nehraje jen vyložená funkrocková čísla, jako byl skvělý úvodní singl TK421 tematicky inspirovaný světem Hvězdných válek, ale také velmi zábavné skládačky, jako je úvodní „covidová“ It’s Just Another Fine Day (In This Universe of Love), která ukazuje, čím vším lze obtáčet jednu v podstatě jednoduchou a docela vlezlou basovou figuru (a ještě k tomu přidávat zhnusené výkřiky „Lockdown!“).
Tahle deska je pro starý, chtělo by se parafrázovat klasika. Ale ono to není tak jisté. Můžeme si tady sice donekonečna dokazovat, který tón ze které písničky už jsme slyšeli v nějaké padesát let staré nahrávce.
Ale když se od takových v podstatě zbytečných rozborů oprostíme (už proto, že opravdu jen máloco v dnešní populární hudbě je skutečně nové, tak proč by to měl za všechny slízávat právě Kravitz), najednou nám dojde, že se bez ohledu na věk při poslechu kvalitně a profesionálně udělané hudby dobře bavíme, podupáváme si do rytmu a některé melodie nemůžeme dostat z hlavy.
A což teprve, až to všechno napříč generacemi uvidíme a uslyšíme naživo 19. července v Ostravě!
