Ačkoli je její pověst na americké, zejména bluesové scéně už dobře známá, do Evropy kupodivu ještě příliš nedolehla. Je to s podivem, protože se zdá, že by mohla být ideální hudební vyslankyní své země, schopnou hrát na všech akcích a festivalech, které se úzkoprse nedrží jednoho přesně ohraničeného stylu.
Na začátku června v centru Chicaga, na nejslavnější světové bluesové přehlídce Chicago Blues Festivalu, měla hned dvě vystoupení. Jednak byla přizvána do velké all stars show připomínající sté výročí narození jazz-bluesové zpěvačky Dinah Washingtonové, jednak měla svůj vlastní koncert na pódiu dramaturgicky zaštítěném chicagským klubem Rosa’s Lounge.
U pramene elektrického blues. Chicagský festival završil bluesový král Buddy Guy, jenž loni zahrál i v Praze |
Není divu, že právě zde. Na pódiu tohoto prestižního a velmi vlivného klubu zahájila dnes třiatřicetiletá umělkyně svoji opravdovou hudební kariéru. Její matka poslala tamnímu majiteli nahrávku Melody Angel a ten ji okamžitě zkontaktoval, aby se přišla představit naživo.
Zakrátko po prvním vystoupení na večeru typu Open Mic, který dává možnost vystoupit neznámým muzikantům ve stylu „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, se dostala do pozice klubového rezidenta, tedy umělce, který má své pravidelné místo v klubovém programu. Odtud pak byl už jen krůček do dalších zásadních štací nejbluesovějšího města světa, včetně nejznámějšího chicagského klubu Buddy Guy’s Legends.
Melody Angel (nejde o pseudonym, prý má toto nepravděpodobné, ale pro muzikantku krásné jméno skutečně zapsané v dokladech) se narodila v chicagské čtvrti South Side, ve které už od první poloviny dvacátého století žili černí obyvatelé města, v podstatě jako v ghettu, ve kterém ale jako svébytný hudební styl vzniklo chicagské blues, jež pak stálo u kořenů prakticky všeho, co dnes posloucháme, počínaje rock’n’rollem.
Kytara jako talisman s nálepkami idolů
Její matka Stephanie Crystal, která jí dnes dělá manažerku a koncertní doprovodnou vokalistku, byla odjakživa hudebně a herecky talentovaná a svoje geny předala dceři. A nejen ty.
Také její první elektrickou kytaru: fialový Fender Stratocaster jí koupila v zastavárně, když Melody bylo patnáct let a nezajímalo ji prý nic jiného než poslouchání Jimiho Hendrixe a Prince a jízda na skateboardu.
Tu kytaru má dodnes, hraje na ni na všech koncertech a nechala se s ní vyfotografovat na obaly všech svých doposud vydaných pěti alb. Má pro ni zjevně význam jakéhosi talismanu: nalepila si na ni samolepky s portréty svých idolů.
Kromě obou již zmíněných třeba také Slashe, Chucka Berryho anebo Sister Rosetty Tharpe, slavné gospelové zpěvačky a vůbec první opravdu významné černé hráčky na elektrickou kytaru.
Písničky svých vzorů, i těch „nenalepených“, zařazuje také do svých koncertů, byť v setlistech převládá její vlastní tvorba. Hrává třeba skladby Stevieho Raye Vughana, muže, který v osmdesátých letech postavil skomírající bluesový žánr znovu na nohy.
Anebo Otise Rushe, jedné z velkých chicagských kytarových legend. „Byl to bratranec mojí mámy, ale vůbec jsem netušila, že je slavný. Pro mě to prostě byl chlápek, který hraje na kytaru. O jeho proslulosti jsem se bohužel dozvěděla až po jeho smrti. Ani jsem mu nestačila říct, že taky hraju na kytaru,“ vzpomíná.
A svoje vystoupení na letošním Chicago Blues Festivalu zakončila dvacetiminutovou verzí písně All Along The Watchtower, hodně jinou, než jak zní ve slavném Hendrixově podání, a zcela radikálně odlišnou od původní autorské verze Boba Dylana.
Superhvězda „v pekelném ohni“
V podstatě všechno o Melody Angel se jaksi mimoděk můžeme dozvědět z názvů jejích alb. Debut v roce 2019 nazvala In The Fire, V ohni. Přesně tak, dokonce můžeme dodat „V pekelném ohni“, se může cítit nepřipravený posluchač Melody Angel, protože zejména její koncert neumožňuje ani vteřinu na oddech, výměna energie mezi hledištěm a pódiem je stoprocentní, skoro by se dalo říci bezskrupulózní.
Další deska Angels & Melodies, stejně jako aktuální titul, podepsaný pouze protagonistčiným jménem, akcentuje nejen silnou součást její tvorby, tedy melodie, ale také zdravé sebevědomí, které jí bez obtíží umožňuje jít s kůží na trh. Album z roku 2021 se jmenuje She Black, Ta černá.
Dokládá převládající témata písniček Melody Angel. Není totiž jen umělkyní, je i aktivistkou snažící se pozvednout sebevědomí afroamerických žen (mimochodem, když o sobě a svých „sestrách“ hovoří v médiích, nikdy nepoužívá takzvaně korektního označení Afroameričanky, zásadně mluví o „černoškách“, tedy „black women“; na svoji barvu kůže i prostředí, z něhož vzešla, je evidentně hrdá).
Nemate, jen zametá stopy. St. Vincent udělala na novém albu nepřeslechnutelný krok kupředu |
Album Foxy z roku 2022 každého hudebního fanouška rychle zavede k Jimimu Hendrixovi a jeho hitu Foxy Lady, zatímco předposlední titul svým pojmenováním dokonale nahrává recenzentům, ale třeba i festivalovým dramaturgům a píáristům, když nevědí, kam Melody Angel zařadit. Deska se totiž jmenuje Indie Blues Girl, Nezávislá bluesová holka.
Melody Angel ovládá hru na všechny základní bluesové, potažmo rockové nástroje, tedy kytaru, baskytaru i bicí, čehož využívá při nahrávání, koncertně jí ale dokonale vyhovuje složení takzvaného power tria, tedy sestavy, ve které ji doplňují baskytarista a bubeník (plus samozřejmě zmíněná matka s doprovodným mikrofonem).
Sestava, ve které obvykle hráli Jimi Hendrix, Stevie Ray Vaughan i řada jejích dalších vzorů, dává dokonale vyniknout její brilantní hře, která je virtuózní, ale přitom nepůsobí nikterak sebevzhlíživě.
A umožňuje jí také práci s dynamikou, jež se odehrává sice spíš v drobných nuancích ve vyšším energetickém spektru, ale funguje dokonale, stejně jako celý její koncert i všechny nahrávky. Kdyby byla na světě nějaká spravedlnost, z Melody Angel by měla být co nejdřív světová superhvězda.
